Inferno

O niečo lepšie než Suspiria, približne rovnako dobré ako Profondo rosso. Nepochybne najkonzistentnejšia a najhustejšia atmosféra v celej Argentovej filmografii. Superluxusný darček pre hororového fanúšika, ktorý má zmysel pre umenie v užšom zmysle slova. Ťažko ho ocení ten, kto očakáva scenár zbastardený racionálnou logikou. V skutočnosti nič tak hororu nepristane ako iracionalita - brnkanie na kakofonické struny podvedomia je neefektívne, ak sa spája s vypočítavosťou. Najlepšie horory sú potom práve tie, ktoré evokujú rozumom nekontrolovateľné zlé sny. Ak si ich po prebudení pamätáme, síce si okamžite povieme - panebože, to bola ale blbosť, hneď vzápätí však dodáme - ale krásna. Racionalita je jednorozmerná, iracionalita nekonečná. Ako by sme inak mohli oceniť Lost Highway či Mulholland Drive? A čo Inferno? Možno brať vážne film, v ktorom je 80% času vyplnených blúdením hrdinov po zlovestných interiéroch sálajúcich červeným a modrým svetlom? Možno brať vážne horor, v ktorom sa objavuje personifikácia smrti v najklasickejšej možnej podobe? Zlé otázky vo svete prekypujúcom takou jedinečnou fantazmagorickou kvalitou. Inferno je geniálne v tom, ako efektívne dokáže v divákovej pamäti odkrývať polozabudnuté detské obsesívne ludikatívne aktivity - snáď každý 8-ročný fagan sa aspoň raz vydal na dobrodružnú výpravu po blízkom, no neznámom a strašidelnom teritóriu, pričom si nepretržite kládol rovnakú otázku - čo sa stane, ak zájdem ďalej, než sa mi zdá rozumné. Inferno nie je horor, pri ktorom sa omdlieva hrôzou, skôr straší a stimuluje fantáziu, čo je úplne najlepšia kombinácia, akú môže "scary movie" v podžánri "evil house" ponúknuť. Apokalyptické finále s desivou hymnickou piesňou a divadelne gestikulujúcou Smrťou považujem za jedno z najlepších v žánri. (03.07.2006)

Fakt najlepší Argento. A to už je čo u takého majstra povedať. Dovolil si všetko... Ignoráciu premysleného scenára, absolútny dôraz na dekorácie a osvetlenie, a samostatné hororové scény - doslova akési expresionistické etudy. Úplne opustil pomerne prísne pravidlá gialla, ale ponechal tu "giallovraždy". Rozohral spolu s vynikajúcou hudbou od Emersona jednu z najväčších hororových extází v dejinách filmu. K tomu viac netreba dodávať, to treba vidieť. Akoby tento horor nepochádzal s tohto sveta. V mojej TOP 3 zostane tento film určite navždy. (18.10.2010)

Argento rozehrál symfonii strachu a hrůzy, do partů dal razanci sobě vlastní, tvůj snový styl, ale své dílo nedotáhl do konce a poslední partituru nahradil nějakým nedotaženým šmidláním. Jeho styl, kdy si po probuzení zapuisuje své sny a pak je spolu se scénáristou poskládá do mozajky celého děje slavil už dávno před Infermem své úspěchy a právě tady ho nechal spinkat v kolébce tvůrčího snažení a i když občas ze spaní vykřikne, je to na ději znát. Křiklavé až diskofilní barvy ulic a zákoutí, depresivní sklepení, postavy a atmosféra. Jen ten scénář druhé poloviny příběhu, tam to skřípe, tam to vrže. Postava Smrti samotné mi spíše připomíná průvody na karnevalech někde v Mexiku, těch na uctění mrtvých. Není to nic překvapivého a tak musím sáhnout k průměrnému hodnocení. Takže hranice mezi snem teď zůstala neprolomena a dojem z celého díla může být rozpačitý, stejně jako gurmánský dojem z přesoleného jídla. (29.07.2004)

Inferno tvoří spolu se Suspirií a Armádou démonů volnou trilogii o Třech Matkách, napůl čarodějnicích a napůl bohyních, které ovládají svět. Příběh mladé básnířky se odehrává v New Yorku ( oblíbeném městě italských režisérů - Fulci, Deodato..), kde jedna z Matek sídlí. Surrealistická noční můra mistra Argenta, kdy jeho oblíbené barvy: modrá-červená, černá-bílá a žlutá spolu se strašidelnou hudbou ( Keith Emerson) vytváří stísněnou, tajuplnou a ponurou atmosféru příběhu. Najdeme zde také typické znaky Argentova rukopisu - antikompozici a smysl pro detail. Scéna v zatopeném domě s lekačkou ( lekl jsem se stejně jako při sledování Čelistí, když potápěč prohledává poškozený člun) je mrazivá a děsivá zároveň... (18.08.2010)

Moje oblíbená argentovka (i když v ní nehraje režisérova nádherná dcera) a taky jeden z nejoblíbenějších horrorů. Skvělá (a vážně červenomodrá) atmosféra beznadějného surrealistického strachu, na giallo hodně promyšlený děj a přesně padnoucí hudba (která kupodivu sama o sobě moc nevyzní, ale k filmu je úžasná). Argento is my master. ||| Po druhém shlédnutí potvrzuji pět hvězdiček. Nejlepší, nejpromyšlenější, příběhově nejpropracovanější, nejsurrealističtější, nejatmosféričtější Argentův film. Má pár nevýhod (hudba není tak dobrá jako u jiných argentovek, mimo to tam není Asia Argento ;) aj.), ale i tak si nedokážu představit člověka, kterého by nepohltila a nevsála do sebe jeho nepopsatelně úžasná atmosféra, taková deštivá, šedočervená, temná. Film je spíš strašidelný a atmosférický, než brutální. Trilogie matek patří k nejlepším horrorům všech dob a tohle je její úžasná prostřední část. A Daria Nicolodi tu kupodivu hraje i vypadá úžasně. ... a tady bych ocitoval úžasný závěr, jenže to by bylo spoilerování... (04.06.2009)