Noe

Zvířátka a Manichejští. Jak spojit katastrofický velkofilm biblických rozměrů s komorním dramatem o vztahu otce / synů, následnictví a morálních dopadech "vyvolení" Stvořitelem? Lopotně. Noe střídá trikově vydařené, ale v jádru tuctové "velkokompozice" na pomezí post-apo, fantasy a new age spořiče obrazovky s velmi komorními polohami. Pro ty je charakteristická Darrenova precizní práce s detailem tváře a Libatiquovo kontaktně syrové snímání. První polovina zakončená epickou bitvou Entů se skřety nabízí spíš záblesky poutavosti, které přesto soudržnější druhá polovina překvapivě zúročí. Ono komorní drama na škuneru plném spících zvířat a starozákonní krutosti má intenzitu, přesah i báječnou věc jménem Russell Crowe faktor (když zvážíme, že v jedné chvíli hraje Noeho, Abraháma a sám sebe, je to gargantuovský výkon). Škoda, že působivou katarzi v podobě gesta zabije další holubička míru v epické šíři post-katastrofické krajiny a taky zjištění, že celý metafyzický rámec "stvořitele" je ve skutečnosti spíš účelovou machinací, aby se v první polovině mohly dít "fantastické" věci a ve druhé nebe významně mlčet a působivě trýznit hrdinu. Poselství Noeho je bohužel new-agově banální "važ si všech živých tvorů, respektuj je a množ se v lásce, která nás povyšuje nad vrozené zlo." Noe se prostě kolébá mezi plytkým duchovním leporelem a nečekaně dobrými detaily. P.S. Největším zázrakem stvoření je stejně Božská Emma, že jo. [60%] (26.03.2014)

Esoterický houbičkář Darren si tentokráte vzal na svůj psychodeliktický paškál židáckou bajku o trampotách průkopníka světového jachtingu. Ač se tématu zhostil bez jemu vlastních fontanických výstřiků narkomanské jasnozřivosti a jedná se o historicky třetího Aronofského, který se dá vcelku bez vážnější psychické újmy dokoukat do konce, hloubavý kritik mého formátu několik erudovaných, ryze materialistických výtek bez problému najde. „Mistr“ se nevěnuje jen Noemu, který jako jediný dbal Božích výstrah zvýšené povodňové aktivity, ale též do „díla“ citlivě a po svém vkomponoval onu ničím nevyvratitelnou Teorii velkého stvoření nebo chcete-li Budižtřesku, což indikuje, že by měl na tu odvykačku neprodleně nastoupit. Na druhé straně, fantasy je fantasy, že ano, a tak Noemu pomáhají ztlouct ten zootanker Enti, kteří ale bohužel vypadají, jako by Hermína Týrlová vykouřila tuplovaného Švankmajera. Co mě ale jako diváka nejvíce znepokojilo a neřkuli téměř pobouřilo, je teze, že jsme všichni v podstatě incestem zmutovaní potomci Hermiony a Prsyho Džeksna. Hrůza! Absolutně nechápu, jak se tyto dvě ultimativní polena dokázala procpat mezi opravdové herce. Hermiona sice roste v chladnou britskou pichnu a tak by ji jeden byl schopen, pokud by si u snímku trochu pohrál s kouzelnou hůlkou, lecos tolerovat, nicméně Persy, Persy to je naprostý lautnerovitý hnus. Tomuto ultrairitujícímu a bezmimickému zástupci mladé neherecké degenerace jsem měl celou dobu chuť rozmazat po xichtě hovno, aby vypadal alespoň trochu sympaticky a získal nějaký výraz. Naštěstí vše vcelku zachraňuje pan Vránae, jehož standardní útrpný výraz „skřípljsemsipytelvzipu“ hlavní postavě nikterak neškodí, a zejména perfektní Paprsek Vinston jako náčelník hnijícího lidstva, utopeníhodný a slizký Solomon Kain. Přes všechny duhy a neduhy se však jedná o sterilní, unylou a poměrně tupou pohádku (Ač podle skutečných událostí!!), na kterou člověk zapomene jen co opadne voda, a vhodnou akorát tak ke strašení muslimských dětí, co mrčí hlady během Ramadánu. (11.07.2014)

Komiksová předloha (od stejných autorů jako scénář) se mi líbila více především proto, že svět, v němž se celý příběh odehrává, je v ní mnohem zajímavější - je to vlastně klasická postapokalyptická krajina se zbytky různých měst, továren, vraky strojů a podobně. Ve filmu zůstalo jen u náznaků, ani Babylonská věž se do něj nedostala, a zajímalo by mě, co Aronofského s Handelem vedlo k tomu, aby se v adaptaci od vlastního původního díla tak odklonili. Jinak ale Noe není vyloženě špatný, ačkoliv pro mě Darren Aronofsky i nadále zůstává režisérem jednoho jediného výtečného filmu (ano, Fontány). Russelu Croweovi fanatická poloha velmi sedla. (06.07.2016)

Změť jakéhosi filozofična, zabalená v atraktivním, vizuálně vybroušeném hávu. Obrazově plné grácie a fenomenálních triků, akce tvrdá a kontaktní (skvělý Libatique), spousta zajímavých scén jak obrazovou estetikou, tak silou emocí. Celkově ale prapodivně uchopený biblický příběh, který střídá čistokrevou epičnost (panorama, hudba, bitvy) s ponurou melodramou (loď, vztahy, sociální problémy). Zvlášť to funguje ok, s prolnutím už je to horší. Navíc Aronofsky je i tentokrát v některých scénách příliš psychedelic a nechává se zbytečně unést svojí vlastní fantazií, která mne ve všech jeho filmech neskutečně irituje, neboť je z toho tak akorát bolehlav. Poselství, či nějakou message jsem z toho cítil pouze lokálně, nežli ikonicky. (29.03.2014)

Zajímavý pokus jít proti proudu: poslední dobou se točí filmy nemastně neslaně tak, aby vyhovovaly úplně všem, rating i pro miminka, myšlenka tak mělká nebo tak důkladně vysvětlená, že ji pochopí i ti méně bystří. Tady Aronofsky naopak jako by chtěl naštvat všechny. Biblický příběh, který celkem berou snad všechna náboženství a ateisti ho shovívavě tolerují, odvyprávěl tak, že nemohl být přijatelný snad pro nikoho, pro každého z trochu jiného důvodu. Zůstává divoký střih a zarputilost, ale... no, rozmluvte mi někdo, že je to jeho nejhorší film... (08.07.2015)