Ideál septimy

PhDr. Jaromíra Hüttlová (1893 – 1964) a její románová tvorba pro tehdejší teenagery je jedním z typických symptomů prvorepublikové kultury, tím spíš, že tehdy podobná dílka mezi mládeží školou povinnou prostě frčela. Filmový Ideál septimy potom nabízí víceméně očekávatelnou podívanou, sestavenou podle předpokládaných ingrediencí, mezi které lze počítat jak rozjívený dívčí kolektiv, tak šarmantního moralistu s promyšleným plánem k napravení slečny hrdopýšky. A aby se lidé v biografu občas i zasmáli, byla do celého příběhu ještě vpasována postava zmatkářského a nepraktického továrníka-hypochondra, kterého vynikajícím způsobem sehrál Jindřich Plachta. Jeho přítomností film doslova ožívá a některé hlášky mohou porazit i současné publikum. Svědectvím doby, která rozhodně nebyla tak veselá, jak se nám film pokouší namluvit, jsou dokumentární záběry z probíhajících nácviků případného válečného útoku na Prahu. (06.10.2008)

Přemýšlel jsem i o třech hvězdičkách, ale nakonec jsem se vzhledem k naivitě filmu přiklonil ke dvěma. Film má v Plachtovi a Baldové slušné protagonisty, ale ani jejich výkon nebyl v Kubáskově vedení nijak valný, Dohnal byl trapný a Nezval přímo protivný. Septimánky nehrály vůbec nic včetně Sedláčkové a Norrové. Film byl natočen ve vypjaté atmosféře válečného nebezpečí a měl snad být varovným zdviženým prstem, že se něco chystá. Prodej masek, cvičné nálety, školení CO... Spíš to ale přispělo k větší ponurosti filmu, na němž byly zápletky jasné a děj chudý. (15.03.2017)

"To je také práce našich lidí." Na tomto, své době poplatnému filmu, mě zaujaly pouze tyto tři věci. Nápověda pomocí házení prasátka. Neteř Věra Tůmová, v podání krásné Jiřiny Sedláčkové a studentka Soňa Urbanová, v podání osobité Marie Norrové, protože co je osobité, to je nadčasové a co je nadčasové, to je to pravé. (24.10.2015)

Snad i díky snadné zaměnitelnosti s Kantorem Ideál, by mohl název tohoto filmu vzbuzovat dojem, že půjde o další z řady patetických operetek na motivy dívčího románu. Netuším, jak velký podíl na scénáři má předloha J. Hüttlové(předpokládám, že byl pány scénáristy "defeminizován"), ale výsledek je v několika ohledech výjimečný. V první řadě jde o zajímavou výpověď o době vzniku. Jde snad o jedinou komedii, do které tvůrci zakomponovali realitu roku 1938. Válka byla na spadnutí a lidé se na ni snažili připravit. Přestože všichni do poslední chvíle doufali... . Vidíme, že je povinnost koupit si plynové masky, vyslechneme krátkou přednášku na téma zastrašování, objeví se i krátká píseň vyjadřující odhodlání nenechat si vzít naši zem a dokonce si ve filmu "zahraje" i cvičný nálet. I přesto se jedná především o komedii. Výše popsané zdůrazňuje pouze "kontext vědění", protože dnešní divák ví, co se jen pár měsíců, možná týdnů po premiéře filmu stalo a jak dlouho to trvalo. Paradoxně stojí pointa Ideálu septimy na tom, co je velmi aktuální i dnes. Jistě na to existuje anglický výraz, ale já bych použil: plytká adorace popkulturních ikon. Nic nového pod sluncem, něžné pohlaví vždy rádo upínalo svůj obdiv a lásku k vysněným ideálům. Herci, zpěváci, sportovci...vše jen na základě vzhledu. V tomto ohledu si vyslechneme i poměrně silný proslov z úst muže, který by rád vrátil nohama na zem jednu půvabnou, ale povrchní blondýnku. Jiřina Sedláčková byla jak panenka. Typický objekt zájmu pro muže dobyvatele. I proto velmi dobře fungovalo, když neústupný, sebevědomý a tvrdý Kareš narazil na odmítavou až arogantní Věrku. Nic jí nedaroval a zcela poplatně době ji "vyškolil". Chápu, že diváka který se chce u komedie pro pamětníky jen bavit, výše uvedený historický přesah nezajímá, ale za mě je Ideál septimy úplně v pohodě i jako obyčejná komedie. Mou optikou je tedy nedoceněný. (10.08.2024)

Průměrný film české a československé filmové produkce třicátých let zaujme - pokud vůbec - současným vhledem do prvorepublikové reality a jejího showbusinessu. Obraz mládí a pohled do dílny tehdejších "schlagermachrů" majáí doklumentární význam podpořený mládím hlavních představitelů a podložený některými hereckými výkony, mezi nimiž jednoznačně vyniká Jindřich Plachta. Za zmínku stojí i dobové - až dokumentárně pojaté - zasazení do příprav na hrozící válku.Tento symbol milé nostagie nabízí jistotu vlídného pohlazení zacházející paměti. Je to málo nebo mnoho? Zkuste si odpovědět sami. (23.03.2008)