12 let v řetězech

Rodák z Londýna Steve McQueen se dva tři roky připravuje na další projekt. A pak udeří. Jeho minimalistický Hlad měl sílu, ale dokázal i leccos vzít, hlavně díky předlouhým scénám postrádajících gradaci, citově nevázající se Stud nám zase nabídl pohled na všudypřítomné vyprázdněné životy. 12 let v řetězech je úplně jiných. Sice oceňuji, že se zajímavý tvůrce nejvíc přiblížil „klasickému“ příběhu, paradoxně se tím ale stal děvkou továrny na sny. Natočil absolutně přímočarý kousek, který jsem zhlédnul večer před předáváním Zlatých glóbů – tam se můj názor prakticky potvrdil, protože Asociace zahraničních novinářů sáhla po té nejsnadnější cestě. Obdarovala film pouze hlavní cenou za film roku v kategorii drama. Tím, že je McQueen Angličan, má nicméně (a naštěstí) odstup. A jeho nejnovější kousek není patetický, ale poměrně objektivní. Přesto je to stále stejná ohraná písnička. Scénárista John Ridley rozhodně nenapsal silný příběh. Mnohokrát viděnému boji za svobodu chybí přidaná hodnota. To, co sledujeme, jsme už viděli jinde a lépe (v tuzemsku a vlastně i celé Evropě filmaři „veleoblíbený“ holocaust by mohl vyprávět), tady se navíc až moc spoléhá na utrápené oči Chiwetela Ejiofora. Dvanáct let uteče jako voda, vystřídá se několik plantáží, ale ani jedna z lokací víc nevtáhne, pak se na scéně objeví deus ex machina, výrazně zvedne obočí nad tím, co neuvěřitelného si právě vyslechl a našeho hrdinu spasí, dlouho dopředu očekávané finále pak diváka zdaleka nerozseká. McQueen natočil svůj nejfilmovější kousek, ale právě to mu lehce podřízlo větev. Znovu volí dlouhé záběry, jeho film postrádá výraznější hudební motiv (sorry, Hansi) a hlavně – nikdo z herců se překvapivě nedokáže výrazněji zapsat do divácké mysli. Celek si asi víc zaslouží čtyři hvězdy (ty jsem dal i dvěma předchozím režisérovým kousků), ale zatím ponechám tři.. (12.01.2014)

Film, který vás donutí stydět se za to, že patříte mezi lidi, kteří se vždycky cítili rasově nadřazení.. Bohužel téma je daleko lepší, než samotné zpracování. To je samo o sobě zbytečně natahované, má podivný scénář a emoce na bodu mrazu. Hudba Hanse Zimmera zajímavě dokreslila děj, ale ani ta nebyla tak výrazná, jako v jiných jeho počinech. Z takového silného příběhu by se dalo vymačkat určitě víc, takhle mám dojem, že se do toho někdo opřel jen napůl. (16.05.2014)

Silně bez emocí. McQueen se křečovitě snaží v divákovi vzbudit vnitřní gejzír pocitů, ale u mě se mu to nepovedlo. Hlavní postava v podání herce, jehož jméno ani neumím napsat, mi nebyl sympatický, dvě hodiny zvládal se třemi výrazy ve tváři a vlastně mi bylo dost jedno, co se mu stane. Kamera onanuje sama nad sebou, ale ve výsledku je to kočkopes. Film, který se snažil dostat všechny Oscary a další ocenění tak silně, až mi z toho bylo trochu šoufl. (26.01.2020)

Steve McQueen se již po dvou filmech vyprofiloval do nesmírně schopného režiséra, který dokáže ve svých filmech spojit art i mainstream. 12 let v řetězech se zprvu artově tváří, ale později možná až trochu nepříjemně sklouzává k typickému mainstreamu toužícímu po Oscarech. Příběh je vystaven brilantně. Nepochopení, vzpouzení se, rezignace a zejména všudypřítomné utrpení se nám zaryje pod kůži. Solomon si projde několika otrokáři, mezi nimiž kraluje Fassbender, přesto z diváckého pohledu nelze říct, že by zažil něco nového, popř. neočekávaného. 12 let v řetězech je inteligentně sepsané a perfektně zrežírované drama, které s vážnou tváří opakuje to, co v nadsázce sdělil Nespoutaný Django. 8/10 (02.01.2014)

Drama s dvěma dějovými liniemi, vševědoucím vypravěčem, jasně stanoveným cílem a pevně semknutou dramaturgií? Řešení dialogů převážně technikou záběr/protizáběr? Oslabení násilných momentů přesným střihem? Tentokrát ne. Ač je 12 letům v řetězech vyčítána staromilská klasičnost, z klasického hollywoodského stylu McQueen přejímá zejména zájem o lidské tělo, který bychom ovšem mohli označit také za projev autorského rukopisu. Věrnost původnímu textu i za cenu rozdrobení vyprávění do řady epizod, které do sebe nejsou pevně zaklesnuté, a kdy jedna nepodmiňuje druhou, bylo jedním z mnohých moudrých tvůrčích rozhodnutí, jež ve výsledku tvoří drásavé filmové svědectví o zvěrstvech, jichž se bílý muž dopustil na rase, kterou považoval za podřadnou. McQueenovo mistrovství spočívá ve způsobu, jakým se dokázal vyhnout pozohýbání historických faktů, aby mu pasovaly do velkého příběhu (jako Spielberg v Amistadu nebo Lincolnovi), a přitom nabídnout nesmírně intenzivní filmový zážitek. Díky potlačení dramatického napětí a mnohým statickým záběrům působí film jako série za sebe řazených obrazů, které se díky spirálovitému opakování některých situací a záběrových kompozic pomalu zarývají do paměti. McQueen, věrný své videoartové průpravě, o historii nevypráví, „nedělá“ z ní drama, nýbrž ji nechává oživnout, jako kdyby probíhala právě teď. Útrapy protagonisty proto nenahlíží zvenčí. Prožíváme je společně se Solomonem, skrze jeho tělo, zrak a sluch. Po celý film víme stejně málo jako on (například nikdy nevidíme v celku loď, kterou je dopraven do New Orleans) a máme tudíž, navzdory rekapitulujícímu názvu filmu, stejně málo důvodů věřit, že by z nerovného zápasu o vlastní identitu mohl vyjít jako vítěz. Redukování života na pouhé přežívání a proměna člověka ve zvíře (resp. majetek) jsou zvýznamněny ztrátou povědomí o časoprostorových souvislostech, neboť kromě úvodu nejsme informováni o čase a místě dění. Přemíra nepříjemných zvuků a obrazů, od kterých se kamera nikdy neodvrací (nejnepříjemnější záběry jsou tak zároveň těmi nejdelšími), v kombinaci s vyeliminováním momentů skýtajících úlevný efekt, dělají z 12 let v řetězech jeden z nejodvážnějších filmů loňského roku. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, liborek_, mcb, eye candy (31.01.2014)