Děs v opeře

Subjektivní potřeba, srovnat Argenta s Fulcim je neodbytná. Oba mají rádi krev a přitom úplně jinak. Argento dává přednost „decentnějšímu“ a méně samoúčelnému likvidování lidí, ale zároveň o to více pěstuje zabijákovu vynalézavost (špendlíky na lepící pásce). Bohužel zabijákův „kult“ není dostatečně vygradovaný díky neuvěřitelně tristnímu scénáři, který nejenom, že v podstatě nic neřekne, ale zároveň na sebe vrší jednu nelogickou scénu za druhou, které pak v kontextu s formou působí až trapně. Kamerová ekvilibristika démonických rozměrů je režisérovým hlavním trumfem, ale v případě tohoto filmu je poněkud zbytečná (avšak ne samoúčelná). Při zpětném ohlédnutí tak zřejmě nejvíce zaujmou vzpomínky na jednotlivé vraždy, k nimž hraje perfektní metalový doprovod, který scénu svým způsobem přitvrdí a zároveň odlehčí. Jako celek však Děs v opeře postrádá minimální kapičku napětí, protože jeho i ten nejmenší zárodek je zabit příšernými herci, které do filmu přivál zřejmě potulný spolek ochotníků. A přesto ten film má „něco“ do sebe, co mě nutí nejít s hodnocením níž (10.01.2006)

Tento Argentův krimi horůrek o magorovi terorizujícím umělce opery se mi opravdu líbil. Ocenit se dá napínavý příběh, který udrží diváka při životě, kvalitní gore i spousta zpestřujících filmařských nápadů. Co mě vyloženě způsobovalo výkrut nehtů na nohou, byla otřesná punkrocková hudba, nebo co to bylo, kvůli které spolu s debilním přídavkem na konec nemůžu o plným kotlu přemítat ani ve snu. Ale jinak rozhodně jeden z nejlepší talijánských hororů, jaký jsem měl zatím tu čest vidět. 75% (02.10.2013)

Opera je umelecká forma, ktorá v sebe spája dramatické divadelné predstavenie s inštrumentálnym hudobným doprovodom. Herci svoje texty spievajú. Opera vznikla koncom šestnásteho storočia v Taliansku. Preto je celkom prirodzené, že kultový taliansky režisér Dario Argento využil operné prostredie pre jeden zo svojich autorských filmov. Ja ako starý punk rocker len ťažko plne ocením zložité árie Giuseppe Verdiho, ale ako seriózny obdivovateľ talianskej giallo horrorovej filmovej tvorby som bol so snímkom "Teror v opere" veľmi spokojný. **** (10.03.2016)

Argento tentokrát tematizuje samotný proces pozorování a voyerství - to se dá ostatně od snímku, mezi jehož hlavní lokace patří divadelní jeviště (a jehož prvním záběrem je detail havraního oka), docela očekávat. Motiv pozorování se však objevuje v několika dalších variacích: vrah sleduje hrdinku Betty na televizních záznamech a používá dalekohled; Betty sama je pak nucena pozorovat vrahovo řádění; malá dívka slídí skrze větrací šachty; postavy používají kukátko na dveřích; dále uvidíme i vyklovnuté oko a samozřejmě spoustu virtuózních hlediskových záběrů, při jejichž natáčení Argento bravurně vytěžil možnosti steadicamu._____________ Film zároveň chytře poukazuje na ambivalenci s jakou nahlížíme na (filmové) násilí: Na jednu stranu náš děsí a šokuje, ale na stranu druhou jsme jím fascinováni - jinak bychom si přece ani nepouštěli filmy z žánru giallo, že ano. K tomuto rozporu se Děs v opeře dostává nejen skrze vyprávění (vztah mezi hrdinkou a její matkou), ale i přes stylistické prostředky: Vzpomeňme například na metalovou hudbu podkreslující samotné vraždy: Rychlé agresivní skladby v majestátním prostředí opery podtrhují surovost vraha, ovšem zároveň nám divákům zrychlují tep a nabíjí nás energií. ______________Co se týče kontroverzního závěru, nejprve jsem měl pochopení pro amerického distributora, který jej chtěl nemilosrdně vystřihnout; nicméně pozdější dumání nad jeho smyslem mě dovedlo k myšlence, že jde o završení vnitřního boje Betty, která následkem traumatu z dětství odmítá dospět (má nakonec dětský vzhled; ačkoli pilně trénuje, svého debutu na jevišti se bojí; dělá jí potíže sexuální styk; do bezpečí ji nezavede mačistický režisér, ale křehká holčička atd.) Infantilní závěrečnou tečku tak můžeme vnímat jako její definitivní únik do bezstarostného dětského světa (prostřednictvím přímého odkazu na dětskou hrdinku Phenomeny) nebo její popření sebe samé a pokus o zoufalý únik před temnými stránkami vlastní osobnosti (podle toho, nakolik jí věříme tvrzení, že se nepodobá své matce). ___ (Viděna původní, delší a necenzurovaná verze) (01.04.2013)

Opera, narozdíl od mnoha jiných italských hororů 70. a 80. let, měla něco do sebe. Scénář a především pak logické jednání postav jsou opět výrazně podprůměrné, herecké výkony taky za moc nestály, ale dalo se to vydržet. Přesto si snímek dokázal udržet obstojnou atmosféru a od starších Argentových filmů jsem cítil docela výrazný režisérský posun kupředu, dočkal jsem se několika dobrých nápadů a i působivých záběrů. Úplný závěr na mne sice zapůsobil jako hodně špatný vtip, takže jsem chvíli uvažoval o odhození jedné hvězdičky, ale nakonec na čtyřech zůstanu, poněvadž celkově filmem zklamán nejsem. (04.06.2008)