Hon na lišku

Koncentrovaný, slušně zahraný a dostatečně poutavý film, to beze všeho. Ale marně se snažím přijít na to, co mi to sakra dalo, nebo proč to bylo tak k*revsky šedivě chladný. Jako.. asi ta samotná realita byla, ale když už trávím nad něčím dvě hodiny, rád si odnesu jakékoli emoce, vzruchy nebo jinou přidanou hodnotu, což tady vyšlo úplně naprázdno. Díváte na opičáckýho Tatuma jak se potácí tréningem na mistrovství v homo-sportu, postupem času důraz přejde spíše na asociálního, ublíženýho, na pohled nepříjemnýho postaršího zbohatlíka, který se snaží pasovat do role kmotra a krutě mu to nejde. Nebýt tam Carell a Rufallo, vůbec jsem to býval nepustil. A vlastně bych o nic nepřišel. (02.03.2015)

Furt se tam po sobě válej urostlí chlapi (s výjimkou Steva Carella, pak je to válení trochu divný a homo) a k tomu hraje podkresová hudba, jako když unavený pianista brnká v baru nad ránem jednou rukou utahanou melodii pro těch pár štamgastů, co ještě nešli domů. ____ Je to smutný příběh, ale atmosféra je spíš nudná než melancholická, s mnohými bezeslovnými záběry podmalovanými právě nepatřičnou muzikou. (01.04.2018)

Zuřící vůl. Ztlumené podzimní barvy. Dlouhé pauzy mezi větami. Převážně pomalé pohyby celkově dost odměřené kamery. Absolutně žádný humor. Miller se tolik snaží dát nám najevo, jak vážné sociálně-psychologické drama (sport je záminkou, nikoli podmínkou vyprávění) natočil, až to vede nejen k dusivé atmosféře, ale taky k vypravěčské těžkopádnosti (Capote měl alespoň titulní postavu s jejím smyslem pro humor). Pouze tušená tragédie odrazuje od smíchu nad prostetickým nosem (z profilu často zabíraného) Du Ponta, který svůj čas dělí mezi nakupování tanků, pozorování ptáků a podplacené zápasy s ramenatými padesátníky. Jako dramaturgický prostředek ke zlidštění monstrózního miliardáře slouží Mark, který se svým novým patronem sdílí nenaplněnou touhu po uznání (ať už matkou, bratrem či národem), a umožňuje nám pohlížet na Du Pontovo výstřední chování s větší shovívavostí. Napjatý vztah dvou mužů Millerovi slouží k nahlédnutí do temných uliček reaganovské (vítězoslavné) Ameriky i k univerzálnímu zamyšlení nad líbivým obrazem, který si o sobě Spojené státy vytvářejí (mediální manipulace představuje ve finále jednu z klíčových tematických linií). Du Pont zosobňuje zdegenerovanou verzi amerického uctívání vítězů. Jeho vítězství jsou vratké konstrukty, jimž sám moc nevěří, a slouží pouze k uspokojení jeho frustrovaného ega. Z cesty bezcitně odstraňuje vše, co jeho obraz o vlastní dokonalosti narušuje a ke stejnému jednání vede Marka, jehož ústup ze světa drobných radostí a vřelých mezilidských vztahů, ze světa reprezentovaného jeho bratrem, zpravidla obklopeným družnou společností, připomíná proměnu Damonovy postavy v Behind the Candelabra. Podobně jako Scott Thorston pro Liberaceho, je také Mark pro Du Ponta jen další trofejí, dalším hercem v představení, jenž protřelejší z obou mužů inscenuje ke zlepšení vlastního renomé. Hon na lišku, není z filmů, které bych si „užíval“ nebo „vychutnával“, ale nadhozenými myšlenkami mi přišel podnětný nejen jako anti-rockyovská revize osmdesátkového hurá patriotismu, ale i jako komentář k třídní nerovnosti. 75% Zajímavé komentáře: Triple H, MessiáŠ, Madsbender, JitkaCardova, frolish (28.03.2015)

Zcela průměrný snímek, od kterého jsem nic nečekala a i přesto mě dokázal zklamat. Příběh by mohl být možná zajímavý, ale rozhodně ne způsobem, jakým byl tady natočený, bylo tam dost hluchých míst a já jsem se prostě nudila. Celý film jsem čekala, že se něco stane a ono se víceméně nic moc nestalo, jenom až úplně na konci. A krom toho, přišlo mi, že tam bylo spousta věcí nedořešených/nechaných na představivosti diváka. Co nakonec přimělo Davea, aby to místo vzal? Co přesně se dělo mezi du Pontem a Markem v druhé půlce filmu? A ten konec, proč se najednou du Pont rozhodl udělat to, co udělal? Na druhou stranu musím uznat, že všichni tři hlavní herci to zahráli opravdu dobře. Mark Ruffalo velmi přirozeně a Steve Carell mě doslova vyšokoval s tím, že dokáže naprosto obstojně zahrát vážnou roli. (16.02.2015)

Po Millerovom Moneyball som sa na Foxcatchera tešil. Prvá polovica je veľmi výživná čo sa týka zadefinovania postáv aj celkovej atmosféry. Potom sa z toho stane ale akási variaca na Spielbergovho Lincolna. Začne to byť ukecané, motívy postáv nejednoznačné a celkové vyznenie filmu sa tak nevyhne rozpačitosti. Športu je tam málo a keď tam už je, sú to nejaký chlapci v elasťákoch čo sa objímajú. Má to byť vzťahová dráma, ale všetky vzťahy sú tam podané veľmi chladne a v naozaj jemných náznakoch akýchkoľvek emócií. Netvrdím, že film musí nutne spieť k veľkému finále, ale malo by mu niečo predchádzať. Nie len úder hlavou do skla, prežranie sa a vypustenie skupiny koní. A Hollywood vie natočiť filmy, bez toho aby ich niekto obviňoval z prílišného patriotizmu, alebo sentimentu. Či už sa jedná o Fightera,a lebo už spomínaný Moneyball. Veľké plus je ale fakt, že Miller má zvláštnu schopnosť meniť svoje postavy na nepoznanie. Carell je nechutný a nepríjemný aj bez toho, že nemá vyslovene nejakú WTF scénu. Tatum nie je krásavec, ale skôr akási verzia Rockyho bez vykĺbenej čeľuste a Ruffalo je taký športový Ginsberg. Ale na to aby ma to dostalo do kolien má toho film pramálo čo ponúknuť. Takže pre mňa vlastne ďalší životopisný film, ktorý ma úplne obišiel. (02.02.2015)