Rytíř pohárů

Už jsem to psal dříve u jeho filmů a musím to napsat znovu a znovu. Malick není pro každého. Jeho prezentace myšlenek, úvah a i vnitřního tápání věřícího člověka převedena na plátno nemusí být každému jasně srozumitelná. Já si bohudíky každý jeho film nesmírně užívám. Nemohu říci sám, že vždy vše zcela chápu, přesto tak nějak vnitřně cítím, že ta jím vysílaná energie je mému nitru srozumitelná a že je na téměř podobné frekvenci. A jsem za to nesmírně rád. Zdaleka jsem neviděl od Malicka vše a každý jeho film mám uchován jako láhve starodávného koňaku, které se otevírají jen při významných příležitostech či situacích, či kdy zkrátka je na ně už konečně chuť. Tenhle film si suším v archívu už dlouho, ale dneska se den nějak nepovedl. Nálada pod psa, venku létá do rozkvetlých stromů cosi jako sníh a tak jsem měl chuť něco vidět. Hned od prvních sekund zase poznáte Malickův rukopis. A ač u filmů kameramany mění docela často, nějak se mu daří ten rukopis přenášet do každého dalšího snímku. Já ty rotující kamery kolem postav či neskutečně nápadité záběry prostě zbožňuji! Jeho vituální pojetí života a světa je divákovi předkládáno tak, že často musí jen žasnout nad těmi čarokrásnými obrazy. I zde si Malick klade stále tu stejnou starodávnou otázku. Quo vadis ...  ? Kdo jsme, kam vlastně kráčíme...? Proč tu jsme?  Christian Bale se skvěle zhostil role chlapíka, kterému po materiální stránce vlastně nic nechybí. Žije si v blahobytu, v luxusních moderních domech o nichž my můžeme jen snít, čas tráví s nádhernými ženami, ale snad právě proto je v tom konzumním stereotypním odžívání svých dní ve zlaté kleci pomalu ale jistě znechucen a trochu udiveně si klade otázku zda to je skutečně ten důvod proč tu jsme? Krize středního věku někoho uvede do deprese při ohlédnutí zpět, ale jiného může naopak nakopnout, protože ještě není konec a cílová rovinka je ještě relativně daleko. Malick se navíc snaží laskavě připomenout, že i v krušných chvílích na těžké chvíle nikdo není sám, že je tu vždy někdo kdo je tu neustále s námi. Pro věřící je to možná útěcha, ale nevěřícím stejně nezbyde nic jiného, než se z toho všeho nějak vysekat sám. Vždycky se dá ale začít znovu. Vždycky, jen se nebát udělat ten krok vpřed. Terrence Malick film tentokráte prolnul nádhernou hudbou Hanan Townshenda a nebál se sáhnout ani k Edvardu Griegovi (jehož miluju). Fascovalo mně, že Suita No. 2 z Peer Gynta do filmu padla jako ulitá ač jindy klasika ve filmech obzvláště takto vážných a moderních může mírně rušit. Jestli mohu doporučit, pusťte si dle rady uvodních titulků film hodně nahlas a na velké obrazovce. Pak už se nechte jen vtáhnout hluboko do vašich vnitřních úvah až kamsi do mlžných krajin své duše. Pane Malicku, tohle byl další filmový skvost! Dávám za 5 a kdo nepochopil, nechť prosím nekomentuje...  ! * * * * * (02.04.2022)

Mallickovy alegorie byly snesitelné u Stromu života, film K zázraku byl již značně mimo mísu, ovšem Rytíř pohárů je dle mého naprosto přestřelená, pseudointelektuální masturbace. Malick těží ze statutu uznávaného tvůrce, kdy do svého výmyslu obsadí slavná jména a spoléha na to, že se jeho anální tvorbu budou ulepení brýlovci snažit dešifrovat tak dlouho, až jim nezbyde nic jiného, než konstatovat, že tohle je prostě ryzí umění. Líbilo se mi pár jednotlivých momentů a nápaditých přechodů mezi scénami (které jsou řízeny myšlenkou, pocitem atd.), avšak jako téměř dvouhodinový celek je to pro mě ztráta času... 3/10 (13.10.2016)

Člověk se rodí do vnitřní svobody, která je od počátku jeho vývoje (věků) na tomto světě opracována nástroji lidství. Člověk ve světě jako nevinný, čistý, bezstarostný, pln ideálů a důvěřivosti, setkává se nastoupen cestu s momenty učení a zvratů, které jej tvarují. Utvářením vztahu se definujeme, přicházíme k vědomí sebe sama, k vědomí kdo jsme, kdo jsou druzí, co nás přesahuje. Pod proudem individuace zakoušíme mnohdy bolestné poznání, že z jednoty (s matkou, Bohem) stáváme se hledajícím, vnitřně toužícím po dokončení. Ústředním tématem Rytíře pohárů je člověk ve světě, poutník postupně zanášející na mapu života vědomí svých zkušeností a prožitků. Plně prožívat tedy „být v kontaktu“ se zde jeví jako zásadní a predestinující k dosažení jakési schopnosti cítit vanutí nejvyšší bytosti v nás a tak docházet pokoje, smyslu. Rick jako muž středního věku teprve hledá, tápe, po malých krůčcích znovuobjevuje, opět ztrácí a opět nalézá přístup k ryzímu vnímání. Pod tíhou komplikovaného vztahu s otcem, bolesti ze ztráty svého bratra, nenaplněnými vztahy se ženami jeho hlava i srdce obrostly trním. Klam a zdání všedního vkradly se spolu na jeho obzor. Žije svůj život jakoby ve snu, obluzen povrchní krásou a zábavou, navštěvuje večírky, bloumajíc se potácí mezi prací a domovem. Symbolicky jej probouzí jednoho dne ze sna zemětřesení v Los Angeles, kde žije. Abychom v našich životech rozpoznali světlo, rozpomenuli si na slunce v nás, musíme projít temnotou, stesky a zklamáním, dopustit se omylů a přešlapů. Rick se nachází v bodě své existence, kdy se začíná „probouzet“. Ve výkladu tarotových karet se objevuje karta Věž, která oznamuje náhlý a nečekaný konec čehosi, co doposud tvořilo Rickův svět, oznamuje převrat, zhroucení starých struktur a idejí, poukazuje na revoluční životní změnu. Život a existence jsou otřeseny v samotných základech. Karta Blázna jej vyzívá k otevření nového začátku, nastolení nového směru, aby k sobě s důvěrou nechal vstoupit nový začátek jako příležitost. (20.09.2015)

Knight of Cups je v jistém smyslu protipólem Cronenbergova Maps to the Stars. Oba jsou pohledem na současný Hollywood, ale přiznám se, že Cronenbergův zlomyslný šleh je mému pohledu mnohem bližší, než Malickova klopotná snaha hledat duchovní rozměr v místě jako je neoliberální Hollywood, které fakticky žije opačné hodnoty, než které ve svých filmech deklaruje. Cronenbergova krutá satira naopak ukazuje tenhle svět z pohledu člověka, který stojí mimo narcistně sebevzhlíživý hollywoodský diskurz. (20.01.2016)

no, možná nebyl úplně nejlepší nápad si vzít Malickův film do práce na noční, ale nakonec sem přežil a co víc mě tahle bezdějová filmová báseň s božskou kamerou a skvělou hudbou dokázala nejednou vtáhnout a překvapivě mě bavila mnohem víc než zbytek jeho tvorby kromě TRL a Hidden Life. V jednu chvíli jsem byl dokonce na vážkách jestli nepřidat čtvrtou hvězdu, protože některé pasáže jsou vskutku podmanivé a to jsem od jednoho z nejhůře hodnocených Malickových filmů upřímně nečekal...70% (22.08.2023)