Mrtví a neklidní

Pojem zombies je už několik desítek let sázkou na hororovou jistotu. Kdo by na konci šedesátých let čekal, kam až nemrtví od slavné Noci oživlých mrtvol dojdou - jsou častým účastníkem nejen béčkové filmové produkce, objevují se v knihách a počítačových hrách, v mnoha zemích se pravidelně koná populární Zombie Walk a minimálně díky Choking Hazard může i našinec říci „máme film se zombíkama". Film Warm Bodies má ale problém. A vlastně ne jeden. Kdejaký příznivce vyhřezlých střev a utrhaných končetin si bude škubat vlasy už ve chvíli, kdy spatří rating PG-13 - tedy žádné vzrušené porcování bývalých majitelů života. Druhou potíží je, že je na plakátu cosi, co vypadá jako radikálnější verze Stmívání, které si spletlo upíra s chodící mrtvolou. Zombies a romance pro dospívající? Cože? Jenže právě žánrové rozpory v kombinaci s nadhledem jsou nejsilnějšími zbraněmi tohohle filmu. Ve světě Warm Bodies došlo k zombie apokalypse. Tady asi není co dodávat. Většina obyvatel planety se proměnila v ploužící se trosky, jejichž největším koníčkem je pojídání lidského masa. Sympatické je, že se tvůrci nesnažili o obšírnější vysvětlení situace a časté prohřešky vůči logice jednoduše obcházejí v podobě parodických hlášek a latentního vyhýbání se odpovědi. Odlehčenou podobu snímku navíc vylepšili několika vlastními zákonitostmi, z nichž zásadní jsou pro příběh dvě: z dlouhodobě hladovějících zombies se stávají kostlivci, kteří jsou silnější, rychlejší a nebezpečnější, než standardní chodící mrtvoly. Tou druhou je potom fakt, že pokud jako oživlá mrtvola sníte mozek člověka (což děláte neradi, jelikož ze zabitého se potom nestane další z vás), přenesou se na vás jeho vzpomínky. Příběh sleduje anonymního zombie hezouna, který žije v komunitě obdobně mrtvolných individuí na letišti. Jeho největším koníčkem je sběr a poslech starých vinylů (běžná to zábava zombies), občas doplněný nějakou tou loveckou výpravou. Na jedné z nich ústřední hezoun pozře mozek jiného hezouna, absorbuje jeho vzpomínky a patrně s jejich pomocí se rozhodne zachránit přítelkyni sežraného. Přítelkyně sežraného se jmenuje Julie (Teresa Palmer) a patří do rozsáhlé komunity lidí žijících v důkladně opevněném městě pod vedením Juliina otce (John Malkovich). Role a stav máme tedy dány. Nemrtvý hezoun odvede Julii do svého úkrytu na letišti a krátce na to probíhají první pokusy o komunikaci. Verbální, samozřejmě. Eskapády nového párečku mají za následek rozzuřené kostlivce, kteří jdou po krku jim i ostatním zombies. Ti v sobě pro změnu zažehli jiskřičku života. K čemu až tenhle karneval dospěje? Navzdory absurdně praštěné zápletce nehrozí, že by divák u filmu řval smíchy. Příběh se totiž permanentně tváří naoko vážně a humor vězí především ve všelijakých narážkách a kontrastech. Přímočaré pokusy o vtip obvykle příliš nefungují, i tady se však najdou vyjímky. Třeba když se dívka s brokovnicí, zrovínka drsně kosící vlnu zombies, ve zpomaleném záběru a za znění poprockového cajdáku osudově dívá do očí zombíkovi, který před chvílí snědl mozek jejímu příteli. Vtipnější jsou ale jiné situace. V historii filmu už proběhlo mnoho scén, v nichž spolu hovoří osoby, z nichž jedna té druhé zamlčuje temné tajemství. Ještě nikdy ale spolu nekonverzovala dívka s mladíkem na počátku romantické linie, v níž on je oživlá mrtvola a sežral jejího partnera. V podobném duchu se nese většina humorné nadstavby filmu. Paralela s jednou shakespearovskou klasikou se rovněž nezapře - ostatně ona se jmenuje Julie a on si sice jméno nepamatuje, ale začíná na R (a hraje ho Nicholas Hoult, ať máme ústřední herce kompletní). V závěru je ovšem nutné podotknout, že potenciálu bylo v tématu ukryto podstatně více. Ačkoliv film nemá výraznější slabinu, drtivou většinu stopáže se tváří jako příslib čehosi, co nakonec nepřijde. Místo čirého nadšení zkátka zůstává pouze upřímný úsměv. Přemíry začíná v průběhu filmu dosahovat i porce nelogiky. Jak jsem psal výše, tvůrci si vypomáhali vydatným přídělem nadhledu a pomrkávání ve stylu „ale vždyť tyhle prkotiny my vůbec řešit nechceme", každopádně tu a tam přijde chvíle, kdy faktor neuvěřitelnosti přebije zaujetí filmem. Třeba když Julie svého přítele uprostřed pustiny opustí a on ji bez problémů najde, ačkoliv by se její domov měl nacházet za zdmi opevněného a bedlivě hlídaného města. Dvakrát vábně nevypadá ani okatá digitálnost kostlivců a zamrzí rovněž poněkud nedomrle rozvinutá zápletka s „léčbou" zombies. Závěr je příjemně decentní a chvályhodně se vyhýbá přemíře cukrování, nicméně právě on nejvíce připomíná, jak moc je film svázaný svým ratingem. Takhle na něj může jít čtrnáctiletá holka s kamarádkou a po kině si šuškat, jak byl ten mrtvej krasoň hezkej, zatímco nám ostatním zbývá představa, jak by film dopadl, kdyby byl mládeži zapovězen a natočil ho někdo, kdo by měl stejnou sebeparodickou odvahu, jako několik málo chvil téhle netypické romance. Tím však nechci říct, že by se měl Jonathan Levine (tvůrce oceňované dramedie 50/50) za svůj počin stydět. Stále se jedná o dostatečně zábavný žánrový crossover, byť zejména pro mladší ročníky. (přepis vlastní recenze pro Filmserver) (25.05.2013) (méně) (více)