Stendhalův syndrom

Aspoň viem prečo sa hovorí, že fotíš ako japonský turista. Lebo keď hlavná hrdinka spadla a udrela sa a práve takýto turisti mali šou a aj ju fotili aj keď v tej galérii boli krajšie a aj zaujímavejšie veci. Ale hlavne som prekvapený, že Argento totožnosť vraha neskrýval, ale bol ukázaný skoro hneď na začiatku a tu mi chýbala tá tajomnosť, na ktorú som u Argenta zvyknutý, ale zas na druhú stranu šialenec a maniak, ktorého vo filme znázornil vynikajúci T.Kretschmann bol na neho až mrazivý pohľad a strašne sa vžil do role a aj preto bol najlepším hercom v mužskom prevedení, lebo v ženskom kraľovala tiež nemenej vynikajúca A.Argento, ktorá ako čisto psychiatrický prípad bola totálne šialená preto aj neskutočne dobrá, len ta blonˇatá parochňa jej vobec nepristala a bola v nej nesympatická. Výtvarno vizuálna stránka bola veľkolepá či v tej galérii alebo keď vstupovala do obrazov to malo pekné a kvalitné prevedenie. A skoro absencia hudby tiež zamrzí, lebo toto považujem za rušivé zvuky a nie za hudbu ako doprovod k filmu. To finále mňa prekvapilo a potešilo,bolo to dobré zakončenie nie moc dobre zvládnutého filmu.PLUSY- vynikajúce herecké duo Argento-Kretschmann, vizuálna stránka filmu a dobrá pointa vo finále a MÍNUSY--Absencia dobrej hudby,jednotvárne vraždy, lebo boli prevedené rovnakou taktikou a erotické scény, ktoré boli poukázané len okrajovo.Je Pre mňa zatiaľ najslabšia z Argentoviek. (18.04.2014)

Kde by bylo giallo bez Argenta?! Žlutý subžánr sice měl už dávno to nejlepší za sebou, jeho praotec se však bez něj neobešel ani v letech devadesátých. Sice i tentokrát vznikla lehce nadprůměrná detektivka bez výrazné erotiky nebo násilí, ale útočí obsazením (v čele s psychopatem Kretschmannem a Argentovou dcerou s ošklivou blond parukou) a silnou uměleckou stránkou. Člověk si díky ní připomene, jak úchvatná je ona galerie Uffizi. Sám mohu potvrdit... (01.02.2014)

Naprosto vynikající! Za doprovodu mistra Moricconeho nás výborná kamera vede příběhem, kdy vraha poznáme hned zkraje, avšak napínavosti to vůbec neubere. Úvodní scéna v galerii je velmi působivá - jen hudba, kamera klouzající střídavě z Asie na plátna mistrů a zpět, halucinace, sny... Oblíbená Argentova červená je opět všudypřítomná - výtah, závěsy, šaty (s bílými puntíky), růže, mašle, rty, boxerské rukavice, krev na bílé halence, na zemi, na zdi, na obětech, na rtech, na rukou... A jde-li Asia s růžovofialovým deštníkem, pak okolo ní alespoň projde žena s rudým. Strach, násilí, sebepoškozování, střelné zbraně, žiletka. Morbidněji než vydloubnutí oka působí násilí na ženách. Znásilňování, byť z něj mnoho vidět není, je velmi brutální. A také se zde často a hodně křičí. Speciální efekty měl na starosti zkušený Sergio Stivaletti, který už s Argentem spolupracoval (např. Opera či Fantóm opery). Když se zdá, že zvrácená hra je u konce, přijde kruté pokračování... (30.03.2012)

Argento začal koketovat se CGI efekty a nedopadlo to vůbec špatně. Pustil se do toho velmi citlivě a použil je opravdu jen tam, kde se hodily. To jen tak na okraj, on totiž tento fakt není vůbec podstatný, hovoříme-li o tomto filmu. Podstatné je, že Argento nezapomněl nic ze svého umu ani po šestadvaceti letech od svého debutu. Je to prostě pan režisér a stále má svůj charakteristický rukopis. I tento kousek disponuje úžasnou prací s kamerou, skvělou hudbou, specifickou atmosférou, propracovaným scénářem, napínavým dějem a samozřejmě také i slušnou porcí goru, i když oproti jeho jiným filmům ho zde zase tolik není. Vnadná kráska Asia Argento je v hlavní roli zcela dominantní a předvádí své sólové galapředstavení. Argento ani nemusí hledat jiné krásné a kvalitní herečky do svých filmů, když tu nejpovolanější má doma přímo pod nosem. Navíc ji vůbec nešetří a nechová se k ní zrovna jako hodný a milující otec. Psychicky ji totálně rozloží, ponoří ji do bizarních halucinací (v jedné z nich se třeba líbá s dosti podivnou rybou), nechá ji ostříhat si své dlouhé kadeře anebo se kompletně od hlavy až k patě pomalovat temperovými barvami. A kdyby to náhodou nestačilo, tak ji nechá ještě dvakrát znásilnit jedním blonďatým slizounem (skvělý Thomas Kretschmann) a ještě ty scény pořádně natáhne a zintenzivní – přece nebude své dceři zkracovat její utrpení. Ale tak už to holt chodí, když jste dcerou filmového génia, který se v umění neštítí ničeho a je naprosto oddán svému řemeslu – a navíc je tak trochu magor. Už jsem si myslel, že s přehledem napařím plný počet hvězdiček, ale filmu trochu ubližuje utahanější druhá polovina a možná malinko předvídatelné rozuzlení. Ale jinak naprostá spokojenost. Dario Argento rules! (20.05.2018)

Je sice pravda, že La Sindrome di Stendhal nedosahuje (excelentních) kvalit, které měly filmy z Argentova vrcholného období (tedy mezi lety 1975 - 1990, od Tmavě červené po Dvě ďábelské oči), směle se však vyrovná "Zvířecí trilogii" s níž italský mistr napětí a atmosféry na počátku 70. let vstoupil do světa gialla. Ostatně třeba způsob zpracování motivu změny genderové identity tento snímek pojí s Čtyřmi mouchami na šedém sametu (1971), byť jde samozřejmě o problematiku, jíž se Argento věnoval ve většině svých děl (což platí i pro leitmotiv Stendhalova syndromu, tedy zkoumání znepokojivé moci umění). Jen je trochu škoda, že své největší trumfy film vyloží hned v úvodní půlhodině (při scénách návštěvy galerie, prostoupení obrazem či probuzení v autě jsem si říkal, že tohle bude další Argentův majstrštyk), přičemž později jeho zajímavost lehce poklesne a režisér divákům dokonce spíš napovídá místo toho, aby se je snažil zmást - například sekvence vraždy ve skladišti, která je nasnímaná z hlediska vraha, ačkoli jeho identitu a podobu již diváci znají, prozrazuje, že odhalený zabiják nejspíš bude mít tajuplného "kolegu". Ještě se dá vznést stížnost k několika digitálním efektům předpotopní úrovně, ale to už je opravdu docela malá vada na vcelku velké kráse. (22.04.2013)