13. revír

13. revír zachovává pro českou detektivku obvyklou kombinaci detektivní a policejní ikonografie. Dlouhé baloňáky vyšetřovatelům nesmí chybět, ale ti jsou vesměs součástí policie nebo jiných pořádkových složek. Ve všech filmech pátého odstínu se vyšetřující vyskytují v tandemu. Je zde mnohem větší důraz na kolektivitu vyšetřování. Češi jsou pověstně nižší střední třída, inspektor Čadek tu podléhá svému šéfovi, který ho několikrát napomene, až zesměšní, a zpochybňuje jeho schopnosti.  To mi nepřipadá tak běžné v západní tradici, kde je detektiv buď geniální (Poirot, Holmes), nebo soukromé očko (Marlowe), tedy obvykle nad sebou nemá vyšší instanci. Ve filmu je překvapivý sociální rozměr a důraz na vztah mezi typem dětství, výchovou a zločinem. Fróny je polosirotek, matka se jí udřela ve 14 letech a její konec vyznívá tragicky (to má v českém filmu tradici – Kischova Tonka Šibenice). Film ukazuje, že ani ty nejupřímnější záměry stran polepšení nedospějí vždy k dobrým koncům. Snímek nese prvky screwball comedy, nikoliv však mezi budoucími milenci, jak je tomu běžné v noir detektivkách s Bogartem a dalšími, ale mezi Fróny a inspektorem Čadkem, jakousi otcovskou figurou, které dívka přezdívá „dědečku“. 13. revír je i vzhledem k podzápletce s rakví poměrně zamotaný – je to taková detektivka omylů. (01.06.2024)

„Mládenče, plivati na podlahu je v každém slušném lokále přísně zakázáno…nebo to snad není slušný lokál?“ Není, „dědečku“. V podniku, který spadá do 13. revíru, se scházejí ti největší vyvrhelové z okolí, ostatně personál je na tom s bezúhonností podobně. Jenže pak do něj vkročí navrátivší se „nepolapitelný“ zločinec a začnou se dít věci…anebo je všechno trochu jinak? 13. revír je kvalitní krimi. Případ se sice zdá na první pohled jasný, ale chyba lávky! Kriminalisté zde nejsou tak osvícení jako jinde, dokonce (lidsky) chybují, včetně hlavního (omylného!) hrdiny, jehož vyšetřovací metody jsou poněkud svérázné (včetně neustálých vpádů bez soudního příkazu k prohlídce, hrabání se ve věcech…inu, jiná doba). Marvan je každopádně typově naprosto přesný, a přestože odvádí svůj standard, hlavní postavou (i svým herectvím) je Medřická (hádám, že to byl první film, kde dostala tolik prostoru, který také náležitě využila). Konec se k viděnému pak vyloženě hodí. Celkově solidní 4*. „Tady máte svého psa…(K)kočku vám dát nemohu.“ (28.09.2018)

První a asi také poslední český film-noir, a zřejmě stále nejlepší český detektivní film. Jsou zde sice drobné i velké nedostatky: v knižní předloze je periferie mnohem depresivnější, nedozvíme se motivaci postav, některé scény (většina těch, kde se objeví dr. Chrudimský) jako by vypadly z červené knihovny, apod. Většina filmu je ale pozitivní: Marvanův revírní Čadek, spíše otrávený (a otravný), než nějak zapálený pro věc, Fróny Dany Medřické, která propadne fatalismu, ale jejíž postoj k autoritám je zajímavě individualistický, kamera, která využívá z toho mála, co jí dekorace mohly nabídnout, úplně všechno. Je smutné, nepodařilo-li se za dalších 60 let natočit lepší detektivku, ale tento žánr zřejmě nemá v Čechách nejlepší postavení. (19.09.2007)

Adaptace krimi románu Eduarda Fikera pod názvem Zinková cesta. Na filmovém plátně trochu naivní, jako většina krimi té doby, ale skutečně dobré dramatické herecké výkony a atmosféra dílo vyzdvihují. Kočka, mladej Karta, starej Karta, Wang-Li, Wang-Liová, Fróny... Dnes jsou zločinci mnohem, ehm, důmyslnější... (21.08.2004)

Česká krimi podle domácího autora se ve zlomových časech ukázala jako ideální materiál pro překlenutí starého a nového. Příběh pokusu o obrácení děvčete z periférie na pozadí vyšetřování mordparty, dal několik zajímavých příležitostí Marvanovi v hlavní roli, Nedbalovi v karice jeho nadřízeného, kterou později vynikajícím způsobem zdokonalil v Únosu, klasické dramatičce Nollové a začínající Medřické. Bohužel už v roce 1946 bylo nutné ve velké míře nahrazovat vedlejší role objevy, často nijakého lesku (Marcela Sedláčková; ačkoli měla slavnou matku). Případně naprosto zoufalými epizodkáři (Anna Garbielová). U Medřické ještě lze pochopit příležitost, kterou jí dal Frič po té, co úspěšně debutovala u Broma ve Skalním plemenu a dále pokračovala výhradně u něj - a ustála i takovou konkurenci, jakou byly hvězdy první velikosti v Počestných paní pardubických, čímž si vysloužila hlavní roli v Černých myslivcích. Ti ale nebyli nikdy dokončeni, proto je možné vnímat její obsazení v 13. revíru především jako náhradu za ztracený remake slavného němého filmu Suzannne Marwille. Z jiného pohledu je samozřejmě palčivé tušit, jakou příležitostí by byla Frony pro Lídu Baarovou, která byla skutečným evropským gigantem, přičemž na konci války disponovala s takovými zkušenostmi, které Medřická nedohnala za celoživotní působení výhradně v českém prostředí. (04.03.2009)