Císařův pekař - Pekařův císař

Úspěšná divadelní hra Osvobozených Golem se již ve třicátých letech stala předlohou filmu, pod jehož režii se podepsal francouzský režisér Julien Duvivier a v níž původně měli Voskovec s Werichem ztvárnit hlavní role. Werich koncem čtyřicátých let inicioval nový pokus převést Golema na filmové plátno, ke spolupráci si přizval scénáristu Jiřího Brdečku a také výtvarníka Jiřího Trnku, který navrhl výslednou podobu třímetrové figuríny hliněného obra. Nový scénář se od původní hry lišil především hustší dějovostí a několika novými motivy - například aktuální hrozba zneužití jaderné energie se odráží v postavě alchymisty rozbíjejícího atom (v podání Josefa Kemra). Ač vypadá Fričova a Werichova kostýmní komedie jako ideově a politicky nekonfliktní dílo, natáčela se v době, která jeho realizaci nepřála. Nové vedení znárodněného filmu se záhy po únorovém převratu dostalo do vleku politické moci a o filmových projektech se nerozhodovalo v barrandovských uměleckých skupinách, ale uvnitř stranického aparátu. Na počátku padesátých let dostávaly přednost především dva typy filmů: politické agitky ze současnosti a historické filmy viděné zjednodušenou optikou socialistického realismu. PEKAŘ nepatřil ani do jedné z nich. Někteří z mladších členů stranického orgánu pro kontrolu kinematografie (například nechvalně proslulý Bohdan Rossa) dokonce v projektu viděli reakční dílo, které nemá v socialistické kinematografii právo na existenci. Novodobí mocní však byli vedeni i střízlivější úvahou, mnohem pragmatičtější a vůči ideologii ostře protichůdnou. Schematické agitky a ilustrativní životopisné fresky vykazovaly rapidně nízkou diváckou návštěvnost, o jejich vývozu do zahraničí nebylo možné ani uvažovat. A právě PEKAŘ od počátku vznikal jako výpravný, avšak finančně návratný projekt s exportními ambicemi, mající vedle velkorysosti československé produkce dokázat i skutečnost, že mezinárodně populární osobnosti tuzemské kultury (a tou Werich po svém válečném zahraničním angažmá bezpochyby byl) nejsou novým režimem nijak diskriminovány ani omezovány v činnosti. Snaha radikálních ideologů nakonec natáčení filmu pouze zbrzdila - přestože realizace měla podle původního plánu finišovat už v roce 1949, premiéra se uskutečnila až v lednu 1952. Během natáčení, jež probíhalo převážně v kulisách postavených v barrandovských ateliérech, došlo k dramatické výměně režiséra. Do této pozice byl jmenován mladý, ale už tehdy umělecky nekompromisní Jiří Krejčík, který se ovšem záhy dostal do konfliktu s Werichovými představami o vyznění zápletky i o charakteru titulní dvojrole. Po vyhrocení sporu vedení ateliéru Krejčíka odvolalo a na jeho místo angažovalo Martina Friče. Vinou této výměny došlo k dalšímu zdržení, neboť Frič právě dokončoval dva filmy na politickou objednávku: budovatelskou veselohru Bylo to v máji a okupační drama Past. Stranické vedení Československého státního filmu odmítalo režiséra uvolnit do doby, než budou oba "prioritní" snímky dokončeny. Když se Frič ujal režijní taktovky a zhlédl dosud natočený materiál, trval na přetočení většiny scén podle vlastní koncepce, což realizaci opět prodloužilo a také prodražilo. Za neklesající oblibu film vděčí především hereckému koncertu Jana Wericha, který v dvojroli pekaře Matěje a císaře Rudolfa předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů; zasloužené pozornosti se dostává čtveřici ministerských intrikánů v podání Záhorského, Plachého, Štěpánka a Filipovského i znovuoživení uměleckého jména odvrhnuté Nataši Gollové v roli Sirael. Na popud stranických cenzorů byla do filmu implantována řada prvků odrážejících kolektivistickou ideologii a režimní propagandu. Některé z nich - především agitační pojetí závěrečné scény s písní Ten umí to a ten zas tohle - byly tvůrci z verze určené pro export raději vypuštěny. Pro tento účel byly také oba filmy zkráceny a sestřiženy na únosnou metráž 112 minut, která se později promítala i v českých kinech v šedesátých letech, po obnovené premiéře filmu. "Vždyť to je přece kouzelník magistr Edward Kelley, doktor obou magií, alchymista a okultista. Sám jste ho ráčil pozvat. – No dobře, my víme, to je v pořádku. Ale proč dělá takový rámus?! – Protože je kouzelník. – Tak ať to nedělá! Co kdyby nás rozbolel zub!" (04.10.2008) (méně) (více)