Je to jen konec světa

pojednání o rodině v totálním emočním a citovém rozpadu.Zkrátka do odjíždějícího vlaku se naskočit nedá.A myslet si že z těch vypatlanců někdo pochopí větu :"Musím odejít!" jinak než na ni zareagují tak ,že začnou Louise překotně pakovat a je zřejmé že si oddechli že odchází.Je to prostě cizinec.Který narušil běh jejich podělaných životů.jen jsem si oddechla že scénář nepřipsal ještě vřeštící dětičky.Stačil vyšinutý Antoin..ani scénárista radši nezařadil scénu kde Louis oznamuje svoji smrt.To už si nikdo neumí představit jak by asi měli všichni zareaovat.Je to velmi specifický film pro intelektuály.Za mě :tohle téma chtělo jiné zpracování (20.09.2020)

Suverénní nahlédnutí pod pokličku jedné rodiny, ve které všichni myslí jen na sebe a nikdo druhé skutečně neposlouchá. Přijel jim oznámit, že umírá. Ale kdy bude správná chvíle? Pustí ho vůbec ke slovu? Zajímá to snad někoho? Možná to pochopí aspoň jediný člen rodiny, který ho dosud neznal. Herecký koncert pro současnou francouzskou špičku sice nezapře svůj divadelní původ, ale ničemu to nevadí. (25.09.2020)

(2x) Rodinné drama, kde se dusno vytvoří stejně rychle, jako zmizí veškeré naděje na vzájemné pochopení. Kdo zná předchozí tvorbu Xaviera Dolana, bude nadšen, kdo ne, těžko najde odpověď, proč je tenhle sedmadvacetiletý Kanaďan tak výjimečný. Protože tohle není manýra, tohle je život. #mezipatra2016 (08.11.2016)

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid. (18.11.2016)

Dolan do toho šlape od prvních minut. Doprovodná hudba jak z nějakého epického historického velkofilmu, záběry složené téměř výhradně z detailů, takže divák je od začátku do konce bez nároku na oddech. Někdy tak kolem 20. minuty jsem začal cítit vlezlou potřebu začít brečet a tím se alespoň trochu zbavit toho šíleně nepříjemného tlaku a úzkosti, která celý tenhle film obestírá. Bez debat jde o ukřičenou a ubrečenou, značně vyhrocenou podívanou, která asi bude kdekoho štvát. Já jsem ale podlehl hned na začátku a tak jsem si to celé až neskutečně prožil a na konci zůstal odkopnutý, smutný a vděčný za filmový zážitek. 9/10 (30.11.2016)