Dnes naposled

Prokletí života s alkoholem pětkrát jinak, přesto bolestně stejně. Pět náhodných známých se pravidelně vídává v nálevně u Kroců. Každý v jiné fázi závislosti, každý se svým vlastním životem pomalu rozežíraným alkoholovými výpary. Když jsem sledoval zoufalého Zdeňka Štěpánka jak bytostně touží po panáku, aby nakonec zase skončil u celé flašky, běhal mi u toho mráz po zádech. Pikantní je role Vladimíra Menšíka, který své na mol opilé zákazníky vidí jen jako chodící tržbu. O necelé dvě desítky let později si jejich úděl vyzkoušel na vlastní kůži. (27.07.2022)

Vynikající psychologické drama, kterým Frič potvrdil svou režijní všestrannost. Tahle studie alkoholismu je plná deprese a beznaděje, kterou by asi nikdo zažít nechtěl. Dalo by se říct, že Frič tímto filmem doplnil své generační souputníky (Vávra - Šťastnou cestu, Krejčík - Svědomí), kteří se do žánru psychologického filmu vydali několik let před ním (a to velmi úspěšně). Je s podivem, že se o tomhle filmu ví tak málo, já jsem se k němu dostal vlastně náhodou a považuji ho za poslední geniální film, který náš nejlepší režisér stihl natočit. 9/10 (04.05.2009)

Klobouk dolů. Přestože je to trochu překombinované a malinko černobilé (mimo jiné, žádná ženská se nenapije ani kapky alkoholu), herecké výkony vybrousily film do jasného poselství. A to je opravdu silné. Scény s prázdným bytem, vyholenou "pěšinkou", loučením s alkoholem, atd... jsou nezapomenutelné! Zajímavé je, že Vladimír Menšík je zde jako pingl a vůbec nepije. (19.06.2006)

Tak tenhle film by měli promítat v protialkoholních léčebnách. Ú-ž-a-s-n-é herecké výkony. To co předvádí Zdeněk Štěpánek, to je slovy nepopsatelné. Škoda, že tenhle film vůbec nedávají v televizi. Co já vím, tak běžel jenom jednou a sice asi před rokem na ČT2 v rámci komponovaného pořadu o chlastu. (25.05.2002)

Fričovo Rekviem za sen, film, který jako by nepatřil do české kinematografie ani do 50. let – samotným tématem, jen uměřenou mírou mentorování, nelichotivými narážkami na znárodnění, nemilosrdností obrazů pijácké nesvobody, převážně moderním herectvím (i ten Štěpánek výjimečně hraje jako ve filmu a ne jako na divadle – a je opravdu výbornej a není sám), důvěrou ve schopnost diváka domýšlet si souvislosti, které se mu nestrčí až pod nos (u pointy předposlední scénky je ta důvěra možná až přílišná, k nepochopení stačí v předchozím ději dvakrát ve špatnou chvíli mrknout) a ve výsledku skutečnou, mrazivou působivostí; po tomhle filmu si šláftruňk nedáte a docela snadno se vám může stát, že budete zpytovat svědomí stran svých vlastních závislostí a jiných způsobů vyhýbání se životu. Hvězdička dolů za rezidua dobové poplatnosti a až příliš literárně vysoustružený závěr. (11.12.2016)