Dvanáct křesel

Film který zcela zapadl a to (taktéž) zcela právem... Své knižní předloze se nepodobá vůbec v ničem. Ze sžíravé a nesmírně vtipné satyry na poměry v komunistickém Rusku dvacátých let zůstal pouze motiv hledání dvanácti křesel s ukrytým balíkem peněz, respektive diamantů. Nic víc. Je to sice pochopitelné, protože reálie Sovětského svazu byly lidem žijícím mimo tuto trudnou říši ve třicátých letech naprosto cizí, ale možná právě to mělo tvůrce varovat. Vetchý scénář těží především z žánru klasické grotesky. Mj. proto, že je film česko-polsky, takže se v něm logicky příliš nekonverzuje. Rozporuplný dojem z filmu navíc podtrhuje úděsná technická kvalita dochovaného filmového pásu. Také z toho důvodu jej lze sledovat snad pouze z dokumentárních důvodů. Jiné možné pohnutky mě žel nenapadají... 3/10 Zajímavé komentáře: Marthos (29.04.2008)

Při hodnocení tohoto filmu je nutné mít na mysli ještě více dobu a její kontext, které provázely jeho zrod. Teprve potom je možné přihlížet k tehdy netradičnímu koprodukčnímu česko-polskému propojení a k hodnocení tandemu Burian-Dymsza. Zdá se mi, že přenesení do polských reálií bylo šťastné právě tak jako Burianovo napojení na rozporuplnou osobnost polské kabaretní múzy. Skutečnost, že film se se svou poetikou snad nejvíce blíží dobovým americkým vzorům končícího "zlatého věku grotesky" i špičkovým filmům OSVOBOZENÝCH, režírovaných rovněž Fričem, činí KŘESLA historicky mimořádně zajímavá a přínosná. Některé nedostatky, více či méně právem vytýkané mými předkomentátory na tomto fóru, se jeví ve světle této souvislosti a zejména celkové úrovně burianovské filmografie jako pominutelné a překlenutelné. Burianův výkon tak i v tomto případě naznačuje skutečné možnosti tohoto mimořádně nadaného dramatického umělce, které dalekosáhle přesahují někdy až příliš lidovou produkci stále nepřekonaného "krále komiků". (14.02.2010)

Rok 1933 znamenal pro domácí kinematografii jeden z rozhodujících okamžiků. 25. ledna byly slavnostně otevřeny moderní filmové ateliéry na Barrandově, které brzy zaujaly pozornost zahraničních koncernů. A v této vzrušené atmosféře vzbudila zájem diváků i kritiky česko - polská koprodukce nové veselohry s Vlastou Burianem. Ten si za pouhé čtyři roky existence zvukového filmu vydobyl výsostné postavení takřka po celé kontinentální Evropě (zejména v Německu a Rakousku) a jeho popularita měla být využita i ve prospěch polských ateliérů Falanga. Námět sovětských autorů Iljy Ilfa a Jevgenie Petrova obratně přepracoval Karel Lamač, který z neznámých důvodů přenechal režii celého projektu svému příteli Martinu Fričovi. Ten byl ovšem vytížen několika rozpracovanými filmy v Československu a tak polské koprodukci nevěnoval dostatečnou pozornost. K Burianovi byl přiřazen oblíbený polský komik a kabaretiér Adolf Dymsza, jen stěží se vyrovnávající živelné nátuře a improvizačnímu vodopádu krále komiků. Snímek postrádá provázanost jednotlivých sekvencí a tříští se do několika samostatných kapitol, pojatých spíše ve stylu americké němé grotesky (eskapáda s nalezenými křesly). Kameramanské fiasko Antonina Wawrzyniaka navíc doplňuje technicky bídný stav neúplné kopie. I přesto nezbývá než hořce litovat, že podobných omylů a uměleckých proher nevzniklo více. Sledovat totiž na plátně Vlastu Buriana v jakékoliv konstelaci je dnes pro milovníky neopakovatelným zážitkem. (28.12.2008)

Pokud jde o Vlastu Buriana, musím (možná trochu s ostudou) napsat, že jsem o něm více četl (např. v různých hereckých pamětích) a taky zhledal o něm pár dokumentů, než viděl celé filmy s ním. Jeho osobnost v dějinách filmové tvorby i humoru jako takového je bezpochyby zajímavá, jen si většinou nenajdu tu správnou chuť na filmový humor starý 80 – 90 let nebo mi to prostě během sledování nesedne. Dvanáct křesel se mi líbilo! První minuty rozpačité, postupně se to krásně rozběhlo na zábavnou komedii. Film byl primárně určen pro polské publikum a vidět i naprosto odlišné vyznění filmu včetně Burianovy pozice v něm. Zatímco většina českých (i německých) filmů s Burianem se zakladala především na jeho výstupech (a nějaký ten Plachta nebo Marvan ve dvojici pouze přihrával), zde je Burian pro polský film zahraničním hostem a vystupuje vedle rovnocenného polského kolegy. Zcela odlišně laděný humor a odlišné konání postav se stejným cílem se potkává v řadě komických situací, vycházejících ze žánru němých filmových grotesek. Podívaná o honbě za ztracenou částí dědictví je to skutečně vtipná a zajímavá, včetně "exotické" scénky z polského přístavu při moři. (70%) (30.04.2018)

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)