Dvanáct křesel

První koprodukční polsko-československý film byl zároveň první filmovou adaptací klasického textu Ilfa a Petrova, který pro film upravil Karel Lamač. Jen do roku 1945 vzniklo dalších 6 verzí, mezi nimi například Šťastný smolař (13 Stühle, 1938) s Heinz Rühmannem a Hansem Moserem v hlavních rolích. V československo-polském prostředí téma připadlo dvojici Vlasta Burian a Adolf Dymsza. Režírovala je dvojice Mac Friče a Michala Waszyńského a vytvořila tak pro sólistu Buriana jedno z nemnoha partnerství jeho filmové kariéry. Do té doby byl Burian párován s komičkami Zdenou Kavkovou a Anny Ondrákovou, později si vystačil s nahrávači ze svého divadla Čeňkem Šléglem a Jaroslavem Marvanem. Dnes je bohužel k dispozici neúplná kopie filmu a proto není zcela jednoznačně možné zhodnotit jeho skutečné kvality. Chybí také srovnání se soudobými polskými filmy, ze kterých by bylo zřejmé, že například Waszyński s Dymszou nebo Pogorzelskou pracoval opakovaně. Formálně jde spíše o zvukovou grotesku, což v soudobém kontextu čs. filmu patří mezi unikáty. Vladimír Just například tvrdí, že Burian byl nakonec stejně populární v německy mluvících zemích jako v Polsku a mezi postavami z loutkového divadla se Vlasta Burian stal synonymem pro Kašpárka. Ostatně na tradici partnerství s polským filmem se navazuje dodnes a v historii obou kinematografií můžeme najít takové tituly jako Co řekne žena (1958), Kukačka v temné lese (1984), Zátah (1985), Jestřábí moudrost (1989), Je třeba zabít Sekala (1997), Všichni moji blízcí (1999), Král sokolů (2000, který byl koprodukcí také s Maďarskem), Karamazovi (2008), Legenda o létajícím Cypriánovi (2010) nebo Lidice (2011). (21.02.2009)

Rok 1933 znamenal pro domácí kinematografii jeden z rozhodujících okamžiků. 25. ledna byly slavnostně otevřeny moderní filmové ateliéry na Barrandově, které brzy zaujaly pozornost zahraničních koncernů. A v této vzrušené atmosféře vzbudila zájem diváků i kritiky česko - polská koprodukce nové veselohry s Vlastou Burianem. Ten si za pouhé čtyři roky existence zvukového filmu vydobyl výsostné postavení takřka po celé kontinentální Evropě (zejména v Německu a Rakousku) a jeho popularita měla být využita i ve prospěch polských ateliérů Falanga. Námět sovětských autorů Iljy Ilfa a Jevgenie Petrova obratně přepracoval Karel Lamač, který z neznámých důvodů přenechal režii celého projektu svému příteli Martinu Fričovi. Ten byl ovšem vytížen několika rozpracovanými filmy v Československu a tak polské koprodukci nevěnoval dostatečnou pozornost. K Burianovi byl přiřazen oblíbený polský komik a kabaretiér Adolf Dymsza, jen stěží se vyrovnávající živelné nátuře a improvizačnímu vodopádu krále komiků. Snímek postrádá provázanost jednotlivých sekvencí a tříští se do několika samostatných kapitol, pojatých spíše ve stylu americké němé grotesky (eskapáda s nalezenými křesly). Kameramanské fiasko Antonina Wawrzyniaka navíc doplňuje technicky bídný stav neúplné kopie. I přesto nezbývá než hořce litovat, že podobných omylů a uměleckých proher nevzniklo více. Sledovat totiž na plátně Vlastu Buriana v jakékoliv konstelaci je dnes pro milovníky neopakovatelným zážitkem. (28.12.2008)

Vraj jump cuts do filmu priniesol J.-L. Godard, ale po tejto archaickej projekcii to kľudne mohli byť naši kolegovia z Poľska a Čiech. Žarty bokom. Dvanáct křesel je obecne jedným zo slabších Burianových filmov, hoci (si dovolím tvrdiť) podáva jeden zo svojich kvalitnejších výkonov, ktorý sa opiera o jeho improvizačné schopnosti. Kostra a systém rozprávania ešte ťaží z grotesknej kinematografie a o námete o zdedenom majetku po nikdy nevidenej tete je už tak často odrozprávaným, že už nemal čím prekvapiť. Ale je to režisérska dvojica, ktorá nedokázala rafinovanejšie zúročiť potenciál ústrednej internacionálne zladenej dvojice v niečo zaujímavejšie, vtipnejšie, s nosným existenciálnejším podtextom o márnej situácií (ne)dosiahnutí onoho dedičstva. Tam sa mohli skutočne predviesť vo väčšom štýle. (02.12.2015)

Burianovská komedie na hranici klasické grotesky. Uběhaná, téměř akční, plná situačního humoru, který však utlačuje tradiční Burianovu slovní ekvilibristiku. Bylo to sice netradiční, stejně jako uvržení Buriana do polských reálií, bohužel to příliš nefungovalo. Stejně jako nefungovala dvojice Burian-Dymsza. Jsou nekompaktibilní a navíc ve snaze přizpůsobit se jeden druhému nakonec oba v kompromisech utopili svou osobitost. A když na to přijde tak nefungovala ani dvojice Frič-Waszyński. Jakoby se nemohli dohodnout co vlastně chtějí natočit a nemyslím, že ten dojem vyvolává neúplnost dochované kopie. Občas selhává i tempo a některé scény jsou očividně přetažené, i když kdo ví, třeba prvorepublikové publikum bavila pětiminutová scéna Burianova převalování na tvrdém "loži". (15.07.2012)

Při hodnocení tohoto filmu je nutné mít na mysli ještě více dobu a její kontext, které provázely jeho zrod. Teprve potom je možné přihlížet k tehdy netradičnímu koprodukčnímu česko-polskému propojení a k hodnocení tandemu Burian-Dymsza. Zdá se mi, že přenesení do polských reálií bylo šťastné právě tak jako Burianovo napojení na rozporuplnou osobnost polské kabaretní múzy. Skutečnost, že film se se svou poetikou snad nejvíce blíží dobovým americkým vzorům končícího "zlatého věku grotesky" i špičkovým filmům OSVOBOZENÝCH, režírovaných rovněž Fričem, činí KŘESLA historicky mimořádně zajímavá a přínosná. Některé nedostatky, více či méně právem vytýkané mými předkomentátory na tomto fóru, se jeví ve světle této souvislosti a zejména celkové úrovně burianovské filmografie jako pominutelné a překlenutelné. Burianův výkon tak i v tomto případě naznačuje skutečné možnosti tohoto mimořádně nadaného dramatického umělce, které dalekosáhle přesahují někdy až příliš lidovou produkci stále nepřekonaného "krále komiků". (14.02.2010)