Divoká stvoření jižních krajin

Jeden z těch vzácných filmů, kde nejde o povrchní logiku příběhu, ale o hraniční bezprostřední prožitek střetávání systému a divoké (untamed) přirozenosti, o právo na emoce a nárok na ochranu vlastního světa a vnitřního vedení, a pro diváka o možnost uvolnění se k nějakému hlubšímu chápání a prociťování toho nároku i té eskalativní kolize se strukturálním (systémovým) násilím, jež není nějakým odbouratelným vedlejším efektem systému, ale vyplývá přímo z jeho podstaty. *** Jednotlivé scény příběhu Hushpuppiny smečky odvážných vzdorujících lidí se za sebe řadí bez nároku krok za krokem vysvětlovat, jak se jim to či ono povedlo, jestli toho logicky bylo možné dosáhnout, ale podtrhují dětské vnímání světa v tom, jak se před Hushpuppy útržkovitě staví nové složité situace, jež ze sebe přirozeně, ryze nevyplývají, nějak dospěláky zařízené, v nichž se musí znovu a znovu zorientovat a rozhodnout, jak si s nimi poradí. Jde tu o zpředmětnění toků energie, surových emocí, hrdého čelení a snahy o obnovování a uhajování sounáležitosti každým pohybem, tváří v tvář každé nové, nejasně se tyčící překážce. *** A zatímco Hushpuppin táta tu představuje maskulinní energii, s níž své mládě učí zadržovat emoce, potlačovat bolest, popírat realitu v plné děsivosti a rozhodovat se stejně odvážně (ale vlastně zbaběle, ze strachu před větší bolestí) jako zkratovitě, Hushpuppy se přes to všechno, v odvážných syrových střetech s tátou, kdy si postupně uvědomuje svůj bytostný nesouhlas s jeho rozhodnutími a postoji, svým rozhodným intuitivním přilnutím k učitelce i širší komunitě a s pomocí vlastní imaginace (s níž si zpředmětňuje pomyslné hovory s maminkou i mocné, ale nikoli všemocné pratury) prodírá ke svému niternému vědomí ženy, ochránkyně, hledačky a snovačky celistvých řešení, která nejsou zbrklá a rodí se mj. i z pečlivého vnímání, přijímání a naslouchání bolesti, jež především signalizuje, co je v nás živé a potřebuje ochránit, a z plného, byť bolestivého přijetí pravdivé skutečnosti. *** Kamera a hudba jsou tu hladké spoluproudy, chytré využití low cost ruční kamery a promyšlené a zručné zapojení pár efektů (existují na YT filmy o filmu) se podařilo přesně tak, aby umocnilo a prohloubilo prožitek, imerzivitu, ačkoli stačilo málo a hrozil by pravý opak, odcizení, zesměšnění. I pro to jemné vybalancování byl zřejmě film v době uvedení po právu takovým festivalovým zjevením a úspěchem. *** Přese všechny zdánlivě povrchně líbivé ingredience (vítězná iniciační cesta malé divoké holčičky) je to dílo naprosto nepatetické a nepodbízivé, záleží však plně na citlivosti vnímatele, co si z filmu vyvolá. *** Pro mne je to jednoznačně film ze stejné úzké kategorie odvážných děl, jako je Krajina přílivu (2005) a Narušitel systému (2019), a určitě bych doporučila shlédnout celou trojici. Každý z nich má jinou poetiku a jinou míru i hloubku zobrazení systémového násilí (od globálního - dopady hurikánu Katrina - po nejintimnější ruinování vnitřního cítění dobra, sounáležitosti a nároku na nepodmíněnou lidskou lásku a individuální péči v institucích a míru poškození rodinného prostředí systémově produkovanou chudobou, závislostí, bezmocí, násilím...), přičemž všechny tři snímky stejně absolutně a úchvatně zdolávají nebezpečí patetičnosti a emocionálního vydírání skrze postavu malé holčičky a zároveň nabízejí ryzí bezprostřední prožitek dopadů společenské krutosti, ignorance, ztráty citlivosti ve střetu s jednoznačným nahým dětským nárokem, a uvádějí na vědomí, že to spíš výjimečně může skončit alespoň blikajícím světlem na konci tunelu. Tyhle filmy ve skutečnosti neavizují dobré osudy, protože jejich hrdinky svým nárokem vyžadují nutně radikální změnu systému, který je drtí, a neumožňovanou míru vzájemnosti a soudržnosti, jen svoje hrdinky opouštějí dřív, než bychom museli jejich porážku sledovat do úplného konce. V tomhle zachází nejdál právě Narušitel systému, ne náhodou nejčerstvější snímek, který už ani trochu nezakrývá drtivé důsledky a beznaděj plynoucí z faktu, že iniciační cesty hrdinek skrze zvědomování hrůz rozbujelé strukturální izolace místo pospolitosti stále více vedou k životní bezvýchodnosti a zlým záhubám, jejichž každodennost si jako "společnost" pořád nechceme dostatečně připustit. *** Potěšeně doplňuji, že i nové shlédnutí a prověření po osmi letech snímek Beasts of the Southern Wild ustál se ctí, což se nedá říct o tom, kam se mezitím posunul svět. *~ (11.08.2012) (méně) (více)