Král Králů

(2x) ,,Panovník nemá čas na všechno myslet a když má, tak nemyslí." Na první pohled tak trochu film pro srandu králikům, ovšem pozornému diváku neujde dobová společenská satira. Po práci na několika mikrokomediích z televizních počátků se legendární režisér Martin Frič pokoušel navázat na svou starší filmovou tvorbu novou komedií, která je obrazem nastupujících svěžích trendů v první polovině zlatých šedesátek. Tehdejší moderní dobu je tady znát mimo způsobu natočení filmu taky v prvcích přítomného automobolismu, architektury (bohatá výprava v královském paláci), hudby (twist), ale především otevřených mezinárodních vztahů. Upoutá zejména úvod filmu, kde si filmaři v uvolněné atmosféře doby troufli i kvůli pár minutám černobílého filmu vycestovat až do egyptské Káhiry. Scéna s oslíkem uprostřed africké kolonie a pouště pak hned vezme diváky do sledování tohoto originálního příběhu. A mě se to líbilo, zejména kvůli dobrému humoru a skvělému Jiřímu Sovákovi s jeho typickým civilním herectvím jsem se bavil dobře. Dokud nepodepíšu koncesi na prodloužení, může se United Oil Company jít klouzat!!! (10.07.2017)

"Vaše Veličenstvo! - Neříkejte mi tak. Budou si myslet, že jsme ožralí." Ono není snadné, aby si dělník z vyspělé socialistické společnosti zvykal na sezení na ropném pramenu, řízení osobního velblouda, slasti v harému či nařizování poprav. Lojza Králů se k tomu postavil jako majitel selského rozumu a já se přitom dokázal celkem pobavit. Po zamyšlení nad tím, co bych dělal, kdybych se králem Tamanského souostroví stal já, tak mohu s klidným svědomím napsat, že mě by z blázince nedostala ani prezidentská amnestie. (31.12.2015)

"Prosím Vás nedělejte mi tady z toho lunapark…"  Tak zrovna jako lunapark tahle mírně satirická komedie nejiskří. Pár povedených vtipů se tu najde, dobová satira na byrokracii úřednického aparátu vcelku povedená, a zazní tu i poměrně odvážné věty (viz hlavně: „Já chápu. Tady… Socialismus. Popravy... Nepopulární, co? Tady lidi raději do kina. Ale u nás není kino. Co dělat? A lid chce zábava.“). Přesto nemohu si pomoct, furt mi to přišlo poměrně načichlé socialistickou "morálkou". Herecky je to hlavně ze strany Sováka takový typický crazy styl, Kopecký není špatný padouch a do toho naivní Bohdalka: "Brigitte Bardot hadr."  No nevím, ve své době to mohla být povedená komedie, ale na dnešní dobu je to už poněkud vyčpělé. (28.12.2023)

„To víte, kdybyste byl soukromníkem na Západě, ale dělník v socialistickém státě, to není legrace…“ Začíná se hollywoodským záběrem na chevrolet ztroskotaný v poušti, k němuž se zdáli blíží cizinec na oslu, aby se většinu filmu proháněl Sovák po Praze na pařezu. Podivná věc. Zpočátku je to díky zápletce absurdně zábavné, ale potom se začne točit v kruhu, až je to docela i nuda. Leitmotivem mnoha dialogů je to, jestli může být československý občan králem, v čemž má člověk tendenci hledat od tvůrců filmu (třeba od spisovatele Jiřího Muchy) cosi podvratného, ale jindy zase spíš naopak… Na ministerstvu zahraničí si montér Králů projde byrokratickým kolečkem přehazování odpovědnosti a zatímco později jakási komise doufá, že se to snad samo nějak vyřeší, dotyčný už plánuje, jak v Tamánii jako král zatne tipec Američanům a jejich United Oil a provede revoluci (smíchy mi běhal mráz po zádech), než ho Bohdalka zaskočí dotazem, kde vezme dělnickou třídu. V závěru poznamená, že králové jsou dobří tak do pohádky… A za dva roky natočí Podskalský Bílou paní. (10.01.2015)

Kultivovaná veselohra třicátých let, kterou v českém filmu tak nezapomenutelně opanoval Martin Frič, nezanikla beze stopy ani nástupem protektorátu, ani prosazením levicových konceptů znárodněné kiematografie, ani příkrovem komunistické poúnorové cenzury. To poslední, čím bychom si v tom pomyslném diskrétně choulostivém předivu souvislostí mohli pomoci, je černobílý pohled. Satira - nejvlastnější "vnitřno" filmu - s úspěchem využívá oficiální proklamace režimu k tomu, aby nahlížela se stále větší důsledností pod jejich povrch. O skutečném chodu komunistického režimu - nadto zábavnou formou - se tak dozvíme téměř vše. A skuteční králové kinematografie šedesátých let mohou, to, co opravdu chtějí: tvrdit muziku,která lechtá bránice, ale současně burcuje i šedou kůru mozkovou. Nemá smysl donekonečna opakovat, že Sovák a Brodský byli - a na stříbrném plátně stále jsou - skvělí a úžasní. Záměrně se zastavím u jiného skvělého představitele tvrdých hochů západní ražby: u Valtra (Waltra Tauba). Zasloužilého umělce, demokratického českého Němce, syna někdejšího generálního tajemníka Německé sociálně demokratické strany dělnické v Československu, Masarykova a Benešova podporovatele Siegfrieda Tauba. Muže, který se angažoval ve vynikajících představeních pražské antinacistické říšskoněmecké avantgardy třicátých let v Praze, antifašisty, který se během svého nedobrovolného skandinávského exilu seznámil a spřátelil s pozdějším spolkovým kancléřem a rovněž antifašistou-interbrigadistou španělské občanské války Willy Brandtem. Ze skvělého Taubova herectví se český divák mohl těšit jen občasně - šlo o "sociáldemokrata" a ke všemu Žida. Po roce 1968 ustal i tento Taubův kontakt. KRÁL KRÁLŮ nám na minimální ploše přibližuje vynikající umění tohoto věčného přítele našeho národa. I tak se tedy znásobují ony vazby na špičkovou, kultivovanou veselohru zakladatelských třicátých let naší národní kinematografie (CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE, EVA TROPÍ HLOUPOSTI). A s nimi - vím, je o ošklivé slovo - i povznášení a kultivování českého filmového diváka. (17.11.2007)