Hořící keř

Velký národní kýč, tentokrát ale v tom dobrém slova smyslu. Uvědomující si sám sebe a tematizující vlastní patos. Na podobné věci můžeme nadávat, teprve až nějakou kvalitní budeme mít. A Hořící keř tuto roli zastává nesrovnatelně lépe než Lidice... Zkrátka projekt, na jaký čekáme už dvacet let. Možná proto, abychom ho mohli překonat, ale bez něj se neobejdeme. 85 % (18.01.2013)

Dva nejtěžší úkoly, tedy vyhnout se bezmyšlenkovité obžalobě a nespadnout do Hledání ztraceného času, vyšly na jedničku. Od poznávání jednotlivých charakterů jsem se přes snahu o alespoň částečné porozumění těm zápornějším z nich dostal až k momentu, kdy jsem visel na každém slově či gestu Pauhofové i Pokorné a jen si přál, aby tenhle příběh mohl mít jiný konec, než jaký mu dějiny určily. Jen mě mrzí, kolik motivů si na svá bedra bere ve studentské linii Vojta Kotek. Je jich totiž až příliš a co hůř - nedokáže jediný z nich uhrát se ctí. (27.03.2016)

23 let od svržení totalitního režimu; zřejmě už konečně uzrál čas k televiznímu mapování českých hrdinů (i když protikomunistický odboj je národem prozatím akceptován jen v pasivní rovině, na aktivně bojující, ještě třeba na víc se zbraněmi v rukou, ještě doba neuzrála, bratři Mašínové si zatím musejí počkat). Tak prozatím se fokus zaměřil na pochodeň č.1 - na Jana Palacha a na dopad jeho činu na českou společnost, v osobní rovině pak hlavně na jeho rodinu, konkrétně na bratra a matku (tu ztvárnila opravdu vynikající Jaroslava Pokorná, svým způsobem dvorní herečka Agnieszky Holland, vždyť se spolu znají již od dob jejich společného studia na pražské FAMU + DAMU a v té době ještě slečna Pokorná hrála dokonce v jejím studentském filmu). Výborný scénář svým vyzněním přesně ilustruje plíživou normalizační destrukci lidské duše. A nejen tím přesným biblickým symbolem v názvu. Hořící keř je patrně nejzáslužnější televizní projekt, který tu byl za posledních 23 let natočen. Paradoxem ovšem je, že tuhle ryze veřejnoprávní službu plní soukromá kabelová televize (naše veřejnoprávní televize se totiž topí v močálu ostalgie) a o jednom z milníků novodobých českých dějin musí točit Polka. Agnieszko Holland, vyprávěj! (05.02.2013)

Když se zdržím komentování upálení Jana Palacha jako aktu a zůstanu věren pouze hodnocení filmu Hořící keř, tak musím konstatovat, že snímek mě bavil zejména ve svoji první části. Druhá už méně a třetí nejméně, přičemž nejzajímavější na posledních dvou byly jejich epilogy. Zpracování filmu však pochválit můžu, podobně jako herecké výkony. Dávám 4*, avšak po první části jsem doufal i v 5*. (19.07.2014)

S tímhle komentářem jsem čekal dlouho, předlouho, abych byl prost zbytečných emocí. Leč nakonec to asi nebylo moudré rozhodnutí, protože s emocemi se vytratila i chuť to vůbec napsat. Ale i flanker.27 splácí svoje dluhy, a tak je třeba se překonat. Nejdříve k činu samotnému. Nevidím rozdíl mezi Palachem, jeho polským předchůdcem a jeho následovníky, a mezi "elitním sebevražedným komandem Judejské lidové fronty". "You silly sods". Jestli to někdo považuje za neuctivé, pak má zcela pravdu, já osobně na těchto činech nic úctyhodného nevidím. Považuji je za asi tak smysluplné, jako kdyby se židé ve varšavském ghettu namísto povstání demonstrativně sami zplynovali. Je rozdíl mezi tím život riskovat a nasadit a mezi tím ho nesmyslně ztratit. Proč to rozebírám? Protože to je pro mě jako dělat mučednickou auru kolem nositele Darwinovy ceny. A tím myslím rovněž celý mediální obraz z obou stran. Dobové komunistické propagandy i polistopadové adorace a v některých případech i tvorby hloupých paralel s uplakanými křesťanskými mučedníky nebo dokonce dodávání smyslu v tom, že "už za dvacet let" se právě díky tomuto činu komunismus zhroutil. Tu stálou potřebu hledání (tvorby) ikon, nejlépe mrtvých nebo velmi vzdálených, "nepostižitelných", které známe vesměs nějak zprostředkovaně, já nesdílím. To jsou důvody, proč se hned v základu rozcházím z filmem v úhlu pohledu na věci vezdejší. A říkám to s plným vědomím toho, že maminka coby 18letá holka v tom pohřebním průvodu šla a vnímala a navzdory těžkému vystřízlivění po roce 1989 tuto událost stále vnímá jinak než já. Film je odveden po řemeslné stránce profesionálně, z hlediska děje však unyle a navzdory potenciálně dramatickým situacím zdlouhavě a nudně (což říkám jako člověk, který v takovém Stalkerovi cítí drama v každém pohybu). A co horšího, je na něm příliš vidět pohled doby 50 let po události namísto zachycení doby samotné, takže víme, koho a jak uvést do scény a koho ani jednou nezmínit (Dubček). A čtyřicítku Burešovou hraje ani ne třicetiletá Pauhofová, v tom cítím taky kus manipulace (s hezkou holkou se lépe ztotožňuje). Komentáře, které se mi líbily: NinonL, RadushM, Kosir. (31.03.2016)