Návrat domů

Návraty z vojny sú vždy ťažké. Nie len v živote, ale aj románovo či filmovo. Vždy sa vrátite niekde, aby ste videli, že sa všetko zmenilo natoľko, že tam v podstate nepatríte. Ďalší z filmov natočených tak tesne po vojne, že to celé tou atmosférou ešte dýcha. Veľmi reálne. Začínajú sa však už objavovať oslavné chorály na udatných sovietskych vojakov, všetko sympaťáci, mierumilovní ľudia, žiadne znásilňovanie sa z ich strany nedialo. Na rok výroby ale pochopiteľne stvárnenie. (19.04.2021)

Návrat domů jednoznačně připomene krásný Wylerův film Nejlepší léta našeho života, vzniklý o dva roky dříve. (Skutečně bych nevylučoval, že se jím autor námětu a scénaristé inspirovali, neboť NLNŽ měla v té době v ČSR značný ohlas.) Hlavní příběhový rozdíl spočívá v tom, že zde nesledujeme osudy několika navrátilců z 2. sv. války, ale vlastně jenom jednoho - důstojníka, hraného Karlem Högerem (je tu samozřejmě oceán vedlejších postav). I Höger, podobně jako hrdinové Wylerova snímku, zjišťuje, že všechno je naprosto jinak: Stará láska se za války vdala, rodiče byli zastřeleni, přátelé zmizeli do všech koutů světa. Jen starý pes ho poznal... totiž, to je zase Homér. Pardon. - Návrat domů je krom výborných hereckých výkonů pozoruhodný také faktem, že Höger v tomto filmu z roku 1948 hraje důstojníka-klaďase, který se vrátil ze Západu. Asi tedy tušíme, proč se film v příštích letech mnoho nereprízoval a tak víceméně úplně zmizel z divácké kolektivní paměti... (17.03.2007)

Bohužiaľ roky, ktoré ubehli sú na tomto filme poznať. Predovšetkým technická kvalita, hlavne silný šum, pre ktoré je v dialógoch horšia zrozumiteľnosť. M. Frič natočil v podstate jednoduchý príbeh vojaka, ktorý sa vrátil domov. Žiadne veľkolepé scény nečakajte, je to skôr komornejšie podané. Najviac dojme scéna v ktorej Mareš "Babičke" nedokáže povedať, že jej syn padol. Vo filme prejdeme Prahu krížom -krážom a stretneme mnoho "sovetskych soldatov" a za celkom vydarené považujem i stretnutie s profesorom. Na to, že 5 rokov nevyšiel z domu bol celkom dobre informovaný o situácii na fronte...70%. (14.05.2013)

Reziser Martin Fric /Valentin Dobrotivy, Varuj, Cisaruv Pekar a Pekaruv Cisar/ natocil sympaticky, dobre odsypajuci film o cloveku, ktory sa vracia roku 1945 z bojisk svetovej vojny domov, kde ho udajne caka holka, teda snubenica. Co Ramzes nechcel, udajna snubenica sa nan vysrala, nasla si noveho, navyse matka a sestry dotycneho boli zastrelene a kamaradov si vzala vojna. So sebou a navzdy, bez navratu. Hoci Fric natocil film roku 1948, este sa tu aktivne nebuduje kapitalizmus, teda pardon, komunizmus a chvalaAhmosovi este tu nejsu pritomne patos a glorifikacia sovietskych vojakov. 77 % (19.08.2017)

„Snad budeme ještě dlouho chodit v záplatovaných šatech, snad budeme i hladoví a promrzlí, ale budeme mít teplo tady, v srdcích. A světlo před sebou.“ Všude je cítit poválečný optimismus, radost a družnost (řada scén by jinde vyznívala naivně, zde díky této atmosféře působí přirozeně). Ale hlavního hrdinu čekají kruté chvilky a právě v nich je tento humanistický film nejsilnější. Leckdo sice bude mít problém s prosovětskými odkazy, ty ovšem k ději pasují. A dokonce se tu objeví i něco Spojeneckého, ať už vlajky, Marešova fronta, oblečení (vtipná scéna s kloboukem) či třeba hudba Glenna Millera (ano, rok 1948!). A dojde i na ožehavé srovnávání života v Protektorátu a na frontě. O to víc pak zklame nic neřešící konec, kvůli němuž zůstanu u slušných 4*. „Víte, když se na Vás tak dívám, tak si nedovedu představit, že byste byl schopen někoho zabít.“ - „No ovšem…člověk nepřítele vlastně někdy ani neviděl.“ - „Vážně?“ - „Někdy byla tma, někdy byl daleko nebo…“ - „Takže člověk vlastně ani nezabíjel.“ - „Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel.“ (25.04.2017)