Poslední muž

„Ať tam nikdo nechodí! Ten ježek, kdyby sem přišel, tak mu dejte mléko, ovoce, tu a tam nějakou zmiji!“ Protože každý má přece doma pár zmijí pro případ potřeby…Remake Poslední mohykán je výborný, takže jsem se originálu dlouho vyhýbal. Ale k mému překvapení úplně zbytečně. Ani jsem totiž neměl potřebu příliš srovnávat, neb místo starožitníka tu figuruje učitel (což nabízí mnoho nových situací), bratra nahradil nastrčený panák a pedant Haasův je prostě jiný než Marvanův (není horší ani lepší). Ačkoliv o něco víc jsem se zasmál tady, Alois Kohout má totiž spoustu sice drobných frků, ale za to je dávkuje poměrně často. A pak nechybí raporty, dechová cvičení, posílání telegramu, návštěvní trik a řada jiných podařených scén. Jen to prozření mi přišlo slabší (méně přirozené) než v novější verzi. Mé hodnocení Posledního muže bude o fous lepší, silné 4*, ale s chutí se kdykoliv podívám na oba filmy. „Tak co je?!“ - „Prosim, pane profesore, bude za 10 minut 12 hodin.“ - „Já jsem se vás neptal, kolik bude za 10 minut, ptal jsem se, kolik je teď!“ (02.02.2020)

Kdyby pozdější Poslední mohykán (1947) tomuto filmu naopak předcházel, napíšu s pochvalou, že se tvůrcům povedlo Posledního muže dle totožné divadelní předlohy připravit a natočit tak, aby měl čím novým zaujmout i znalce slavnějšího zpracování s Jaroslavem Marvanem a přinést zcela nové zábavné situace (nápad s falešnou figurinou, zpívanky na abiturientském večírku a pod.). Zůstávám však mírně na pochybách, zda to může platit i obráceně o Posledním mohykánovi, protože mimo jednu legendární pasáž s věšením obrazu na úvod mi začíná ve vzpomínkách připadat jako chudší příbuzný. Každopádně v obou případech jde podle mého názoru o špičku v rámci domácích komedií pro pamětníky a velmi mě potěšilo vidět konečně „doktora Galéna“ Huga Haase (Bílá nemoc) v komediální roli. Fakt jsem nemyslel, že se takhle výborně pobavím u filmu z roku 1934(!), i když přeci jenom jde o film Martina Friče, který má na svědomí takové nestárnoucí klasiky jako Eva tropí hlouposti či Cesta do hlubin studákovy duše a tenhle méně známý kousek k nim bez potíží mohu okamžitě přiřadit. Haas odtáhl celou komedii skutečně s velkým gustem, úspěšně zastínil i své minimálně o třídu nižší přihrávače a ještě navíc své postavě despotického otce rodiny dokázal vtisknot nejen velký kus vtipu, ale i lidskosti. [85%] (07.08.2021)

Srovnání obou filmových verzí vypovídá mnoho o krizovém období našich dějin. Svět první republiky konfrontovaný se světem republiky třetí zrcadlí posun v pojetí základních hodnotových orientací (Marvanův despota působí anachroničtěji) a naopak rodina moderněji (vysokoškolsky vzdělaná dcera). Kvalita divadelní předlohy je zřejmě tím prvkem, který oběma filmům dává pečeť dobové, ale i nadčasové špičkové úrovně. To v případě aktualizací a znovufilmování je jev, se kterým setkáváme dost vzácně. (01.04.2022)

H. Haas opět jako výrazně starší postava. Kdo ví, proč vykrádal role svým starším kolegům? Ve svých 33 letech ztvárňuje šedesátiletého despotu, který tvrdě vládne všem, kteří ho nechají. Haas byl vynikající herec a sice byl vtipnější, než později Marvan, ale současně byl méně opravdovější. Marvan byl skutečný morous v odpovídajícím věku. Přesto není důvod hledat mouchy. Poslední muž je i tak hereckým koncertem s několika zdařilými vtípky a vlastně ani nevadí ten závěrečný neuvěřitelný přerod z despoty na demokrata. Přesto dám raději spíš silné tři, než slabé 4*. (19.01.2022)

Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, jemuž fazona obávaného rodinného diktátora padla jako ulitá. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak vtiskl Kohoutově (předstírané) tyranii určitý lidský rozměr, jakousi bezděčnou ironii, jíž doslova zasypává toho směšného človíčka, který vypouští přebytečnou energii jako přetopená parní lokomotiva. Neméně skvělá je Zdeňka Baldová, která se v roli strachem usoužené ženušky dočkala jisté herecké satisfakce, výjimečné příležitosti, jak na sebe upozornit ve svrchovaně komediální poloze. Jména Marie Glázrové i Antonína Novotného, soudobého idolu dívčích srdcí, prozrazují, že film stále hledal a nacházel nové tváře mezi mladými, začínajícími umělci a že co se nepovedlo poprvé, napravilo se vzápětí. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje! (03.10.2008)