Poslední muž

Mac Frič se postaral o první filmové zpracování ve své době velice úspěšné stejnojmenné divadelní hry Františka Xavera Svobody. Do hlavní role obsadil výborného Hugo Haase, který se zde, podobně jako o pár let později ve filmu Velbloud uchem jehly, proměnil v mnohem staršího muže. Snímek o pořádku a disciplíně, která však musí mít své hranice, přináší celou řadu zábavných, ale také dojemných momentů (zejména v závěru). Mírně upravená Svobodova předloha se dočkala i druhého filmového zpracování – režisér Vladimír Slavínský obsadil do hlavní role svého snímku Poslední mohykán Jaroslava Marvana. V porovnání těchto dvou snímků vychází z mého pohledu o chlup lépe mladší a rozvernější kolega, ale oba filmy jsou opravdu povedené a rozhodně stojí za zhlédnutí! (08.04.2014)

H. Haas opět jako výrazně starší postava. Kdo ví, proč vykrádal role svým starším kolegům? Ve svých 33 letech ztvárňuje šedesátiletého despotu, který tvrdě vládne všem, kteří ho nechají. Haas byl vynikající herec a sice byl vtipnější, než později Marvan, ale současně byl méně opravdovější. Marvan byl skutečný morous v odpovídajícím věku. Přesto není důvod hledat mouchy. Poslední muž je i tak hereckým koncertem s několika zdařilými vtípky a vlastně ani nevadí ten závěrečný neuvěřitelný přerod z despoty na demokrata. Přesto dám raději spíš silné tři, než slabé 4*. (19.01.2022)

Upraveno v květnu 2020. Poslední muž je satirickou veselohrou podle divadelní předlohy Františka Xavera Svobody. Není ani tak o despotismu, jako o disciplíně a metodách výchovy k upevňování poslušnosti. Více, než o mužský šovinismus, jde o habsburské mocnářství a změny v uspořádání a fungování společnosti. Zastaralé, a ruku s tím i směšné, je to používání děsu a hrůzy k posílení pozice autority, nová doba a nová společnost vyžadují více lidskosti a lásky. Jde o formy výchovy, věkem zažité způsoby a potřeby nové společnosti. Martin Frič sice proměnil laskavého klauna v síru chrlící saň, přesto ani plameny nedokáží zcela zpustošit klaunovo šlechetnější nitro. Nálada je stylizovaná, a uvolněná, vychutnává si kontrasty, nebo protivenství. I přes tu občasnou mravokárnou škrobenost si nenechává zkazit rozvernou náladu a ze všech možných stran po očku nahlíží do nastavených zrcadélek. Hrdinou satirických objemů veselohry a klaunského pozdvižení je Alois Kohout (vynikající Hugo Haas), přísný gymnaziální profesor a obětavou poslušnost vyžadující hlava rodiny. Tíhnutí k tuhé disciplíně je pamětí vlastní výchovy i snahou o vypěstování vzdělané a zdvořilé společnosti. Hlavní ženskou postavou je Kohoutova manželka (zajímavá Zdeňka Baldová), dlouhodobou účastí v burácejícím útočení disciplíny již poslušná žena. Ústupky, byť v dobré víře, jsou počátkem rozbujení krutovlády. Důležitou postavou je dr. Jiří Bečvář (sympatický Vladimír Borský), vychytralý nápadník Kohoutovy dcery. Je pobaven i zděšen třesoucím se strachem členů Kohoutovy rodiny, proto neváhá použít drobnou lest. Výraznou postavou je Zdenka (velmi zajímavá Marie Glázrová), Kohoutova dcera na vdávání. Je připravena bojovat, přesto se raději podrobuje širší vůli a tak se nadále hrbí a tiše trpí. K výrazným postavám patří také Jaroslav (příjemný Antonín Novotný), Kohoutův syn. Bojí se přehnaných nároků otce a jeho vznětlivé povahy, která není ochotna připustit žádnou polemiku. K výraznějším patří taktéž Baruška (pozoruhodná Darja Hajská), kuchařka u Kohoutů. Malicherná buzerace zaměstnavatele je zdrojem proudu pláče, přesto se snaží ve všem uspět. Z dalších rolí: Jardova milá Tonča Vacková (Jiřina Steimarová), Baruščin milý a věčně hladový dragoun Frantík (Jára Kohout), troufalý školník Rejsek (Václav Trégl), bývalá Kohoutova spolužačka a dcera jeho bytné studentských let litomyšlských Liduška Pivodová (Milada Gampeová), či bývalý a poslušnou disciplínu hromem vyžadující třídní učitel (Alois Dvorský). Poslední muž je taškařicí se satirizující potřebou k mravokárnosti. Chudák ježek, který je přinucen lovit zmije a napichovat jablka na ostny! Rozkošně rozverná veselohra o přelomu doby staré a nové. (16.11.2011)

[2,5*]     "Totiž takoví mužové jako vy, to je jako vzácná zvěř, ktorá je na vymření. No a já jsem si dal za úkol tyto vzácné exempláře zachovat i po jejich smrti."     Slavínskeho Poslední mohykán (1947) patrí k mojim najobľúbenejším starým československým filmom, a tak som bol veľmi zvedavý, ako sa s tým istým námetom vysporiadali 13 rokov predtým moji obľúbenci Martin Frič a Hugo Haas. No a som prekvapený, ako výrazne sa od seba obe verzie líšia, ale predovšetkým som veľmi nemilo prekvapený, ako je táto Fričova verzia výrazne slabšia. Hugo Haas (Prof. Alois Kohout) síce určite nie je zlý, ale do role tyrana sa musí dosť siliť, kdežto herecky vyspelejší Jaroslav Marvan vzbudzuje ako prirodzená autorita väčší rešpekt a je pre danú rolu vhodnejší. Výraznejšie ma tu ešte herecky dokázal "zaujať" Vladimír Borský (dr. Jiří Bečvář), a to svojou topornosťou. Čo je však najhoršie, celé to stvárnenie je akési strojené, ten despotický režim v rodine pôsobí nasilu a prehnane a najmä to takmer vôbec nie je vtipné (zopár úsmevných momentov by sa tu našlo, napr, posielanie telegramu, stretávka, či oživená figurína).     "Představte si, jak se třásly strachem před Vámi." "Jo? Třásly? Přede mnou?" "Třásly, pane řediteli. Umirali!" "Dejte pokoj! To rád slyším." (04.08.2024)

Kdyby pozdější Poslední mohykán (1947) tomuto filmu naopak předcházel, napíšu s pochvalou, že se tvůrcům povedlo Posledního muže dle totožné divadelní předlohy připravit a natočit tak, aby měl čím novým zaujmout i znalce slavnějšího zpracování s Jaroslavem Marvanem a přinést zcela nové zábavné situace (nápad s falešnou figurinou, zpívanky na abiturientském večírku a pod.). Zůstávám však mírně na pochybách, zda to může platit i obráceně o Posledním mohykánovi, protože mimo jednu legendární pasáž s věšením obrazu na úvod mi začíná ve vzpomínkách připadat jako chudší příbuzný. Každopádně v obou případech jde podle mého názoru o špičku v rámci domácích komedií pro pamětníky a velmi mě potěšilo vidět konečně „doktora Galéna“ Huga Haase (Bílá nemoc) v komediální roli. Fakt jsem nemyslel, že se takhle výborně pobavím u filmu z roku 1934(!), i když přeci jenom jde o film Martina Friče, který má na svědomí takové nestárnoucí klasiky jako Eva tropí hlouposti či Cesta do hlubin studákovy duše a tenhle méně známý kousek k nim bez potíží mohu okamžitě přiřadit. Haas odtáhl celou komedii skutečně s velkým gustem, úspěšně zastínil i své minimálně o třídu nižší přihrávače a ještě navíc své postavě despotického otce rodiny dokázal vtisknot nejen velký kus vtipu, ale i lidskosti. [85%] (07.08.2021)