Poslední muž

Poslední muž a Posední mohykán. Hugo Haas a Jaroslav Marvan. Rok 1934 a 1947. Oba filmy mají stejnou zápletku, jen v jiném podání a konci se trochu odlišují. Oba filmy jsou zaručenou zábavou, v konečném výsledku je přeci jen lepší verze s Marvanem. Tím nechci říct, že Haas je horší, to vůbec, ale hraje svoji postavu jinak a možná až přehnaně afektovaně. Každopádně snímek mám rád už od malička a kdykoliv se na něj rád podívám. (25.03.2022)

Stejnojmenná divadelní hra dramatika a prozaika F. X. Svobody, objevivší se na knižních pultech poprvé na samém sklonku desátých let, se opravdu slavnou stala až o několik desetiletí později. Bezpočet divadelních představení, z nichž asi nejúspěšnější bylo protektorátní (1943) nastudování v Městských divadlech pražských s Jaroslavem Marvanem v titulní roli a v režii Františka Salzera, vystřídala v polovině třicátých let také první filmová adaptace, vedená zkušeným Martinem Fričem. Postava středoškolského profesora Kohouta byla bez sebemenšího zaváhání svěřena Hugo Haasovi, jemuž fazona obávaného rodinného diktátora padla jako ulitá. Haas se ovšem neomezil pouze na vnější charakteristiku, ale naopak vtiskl Kohoutově (předstírané) tyranii určitý lidský rozměr, jakousi bezděčnou ironii, jíž doslova zasypává toho směšného človíčka, který vypouští přebytečnou energii jako přetopená parní lokomotiva. Neméně skvělá je Zdeňka Baldová, která se v roli strachem usoužené ženušky dočkala jisté herecké satisfakce, výjimečné příležitosti, jak na sebe upozornit ve svrchovaně komediální poloze. Jména Marie Glázrové i Antonína Novotného, soudobého idolu dívčích srdcí, prozrazují, že film stále hledal a nacházel nové tváře mezi mladými, začínajícími umělci a že co se nepovedlo poprvé, napravilo se vzápětí. Rozhodující okamžik, onen pocit naprostého tvůrčího a posléze i diváckého uspokojení, dospěl právě v Hugo Haasovi k jednomu z nejšťastnějších převtělení, nacházejíc později svého důstojného následovníka v neméně skvělém Marvanovi. Pojďte blíž! Ještě blíž! Poslouchejte, vám nějak odstávají uši! Ať se to příště neopakuje! (03.10.2008)

Zdařilejší ze dvou zpracování divadelní hry F. X. Svobody, Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem je o poznání slabší. Oproti jiným filmům mírně nadprůměrný výkon podal především Vladimír Borský, ale rozhodně to je film pro Hugo Haase jako vyšitý. Tyran, pod jehož nepřístupnou rouškou se skrývá dobráctví a cit v okamžiku, kdy se ztratil osmnáctiletý syn. Velice vtipný gag na srtkání po 30 letech (včetně příchodu do bývalého mládeneckého bytu) a střídmě dojemná závěrečná scéna, kdy členové domácnosti řežou pravdu do domnělého panáka... (01.04.2020)

V pátek to budou tři roky, co jsem viděl Eva tropí hlouposti, v pondělí uběhly dva roky od mé Hassovy premiéry s Ať žije nebožtík...Tak to byl čas podívat se po čase na nějákou další prvorepublikovou komedii. S Hassem jsem ještě viděl Mravnost nade vše, ale přiznám se, že po roce a půl už si z toho moc nepamatuji, kromě nezapomenutelného závěrečného Hassova monologu. Co si budu nejvíce pamatovat z Posledního člověka? Už potřetí v řadě skvělý (a zase úplně jiný) pokrokový Hassův výkon, u těchto pamětnických komedií taky typické horší herecké výkony ve vedlejších rolích, dojímání se se  spolužáky a opět moralistický závěr, kdy hlavní hrdina prozře, dojde dokonce k prolomení 4.stěny a fakt bych skoro řekl, že se film překlopí do skoro až moralitky, ale nějak mi to nevadilo. Vlastně to bylo docela milé pamětnické zastavení....Dokonce i v některých těch scénách bez Hasse jsem si dokázal něco najít,  hlavně v uvolnění, když tatínek nebyl doma.o Ale opět jsem si taky potvrdil a zopakoval, že z dnešního pohledu je pro mě z pamětnických komedíích stále nadprůměrné hlavně kvarteto Fričovek s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou....Ale na tu Mravnost se možná někdy podívám znovu stejně jako zase na něco dalšího s Hassem. (26.10.2022)

První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“. (23.04.2004)