Jasmíniny slzy

Rozkládající se osobnost snoba zapáchá úplně stejně jako rozkládající se osobnost člověka z nižších společenských vrstev, jen se na ten proces kvůli hřejivému pocitu zadostiučinění lépe kouká.. Zkušený autor to pochopitelně ví, C.Blanchett překypuje nadáním v každém milimetru rozmazané oční linky, nicméně neurotickým sluncem zalitá Blue Jasmine je ten případ, kdy Allen, který štěká, nekouše. Maximálně připomene paradox při nahlížení na partnerský vztah, kdy se cyklicky řeší věčný rozpor mezí tím, co člověk má a na co si myslí, že má a přitom vždycky dostane jedině to, co si zaslouží.. (12.11.2015)

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)

|| Scenár: Woody Allen | Hudba: Christopher Lennertz | Distribúcia: Sony Pictures Classics | Štúdio: Gravier Productions | Rozpočet: 18 miliónov $ | Tržby: 95,004,871 $ || Tak Woody sa na staré kolená dočkal hviezdnej Blanchett do hlavnej roli. Scenár je vymazlený, dialógy skvostné. Príbeh smutný, na zamyslenie. Len málokrát mi toľko záleží na postavách, len málokedy tak fandím pre ich štastný osud. A oná katarzia u Woodyho nastane v Blue Jasmine práve preto, že mi ten očakávaný osud pre postavy nedaruje. 82% | Blu-Ray, THX, EN DTS | (06.04.2014)

Nezlobte se na mě, ale Woody tentokrát jen posouvá své (anti)hrdiny kupředu, až bez většího cukání koutků přijde závěr, divák jen utře slzu a zavzpomíná na Annie Hall, Zločiny a poklesky nebo Lásku a smrt. Po celou stopáž sledujeme poměrně nesympatickou hysterku, kterak zobe prášky, zapíjí je alkoholem a jen se lituje. Litovat ji máme i my, jenže to moc dobře nefunguje. Do toho cpe Allen flashbacky, jak si užívala přepychu a bezstarostnosti v New Yorku. Jako mozaika spletitých lidských vztahů to s ohledem na mistrovy předchozí kusy moc nefunguje, jako psychologická studie těch bohatých a těch chudých také příliš ne. Jen to zesměšňování snobů mu jde solidně. Cate Blanchett je dáma a herečka par excellence. Do nebes bych ji nicméně vynášel za jiné komplexnější úlohy. Před touhle sérií jeden (stále kvalitní kousek) do roka samozřejmě smekám, tentokrát je to ale víc jednostrunná záležitost bez zářivějších momentů. (23.01.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)