Jasmíniny slzy

"Blue Jasmine" je filmom, ktorý v mnohých aspektoch musím oceniť. V prvom rade herecký výkon Cate Blanchett je skutočne ohromný. Dala do toho úplne všetko čo mala. Film vyzerá dobre, je zrežírovaný dobre a je aj celkom originálny. No na druhú stranu mi hlavná hrdinka liezla počas celého filmu tak neskutočne na nervy, že som ju nedokázal absolútne stráviť. Jedna vec je podať skvelý výkon... no úplne iná je chcieť, aby mi postava nebrnkala na moje nervy. Film nie je veľmi príjemný na pozeranie. Komediálne momentky? Ja som sa na tom nezasmial ani raz. Neviem čím to bolo. Skôr som mal pocit, že film sa ani nesnažil nás nejakým spôsobom rozosmiať. Ak to mala byť seriózna dráma, tak potom je niečo iné. No je to klasifikované ako komédia. Tým pádom čakám nejaký humor. A tak ako hlavná hrdinka, ani ostatné postavy mi toho moc nepridali. Neviem na koho stranu sa vo filme postaviť, lebo reálne nie som asi na žiadnej strane. Tieto slzy mi hold absolútne nesadli a z filmu som si neodniesol vôbec nič. Nudilo ma to, deprimovalo ma to a zanechalo na jazyku nepríjemnú pachuť. Je to hrozné? Nie. Myslím si, že som videl oveľa horšie filmy a minimálne je to veľmi kompetentne a kvalitne natočené. No nič viac si z toho asi nevezmem. Hodnotenie: C- (18.03.2015)

Woody a Cate, Cate a Woody? Ono je to vlastně jedno. Allen prokázal, co už jsem o něm psal minule a to, že jeho posledním filmům začínám pomalu, ale jistě přicházet na chuť. Další, hořkosladký a hlavně výborný snímek, kde zbytek obstará skvělá Cate Blanchett, která si skoro celou dobu trvání ukradla tak sama pro sebe a zbytek herců odsoudila jen do role statistů. Poslední dobou, ne moc obsazovaná, přesto výtečná herečka a tady to potvrdila mnohonásobně.Lepší čtyřka. (02.10.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Cate Blanchett ako Jasmínka je na obrazovke takmer neustále. Škoda, že počas celého filmu hrá takmer tú istú polohu - zúfalú ženu na pokraji zrútenia alebo tesne po ňom. Je to neveselé ale možno poučné pozeranie, ako tie postavy vo filme robia zúfalé veci stále dookola a nevedia sa poučiť so svojich chýb a blúdia v jednom kruhu a zostávajú nešťastné, smutné, pesimistické. Príbeh vyhnaný miestami až do absurdna je však neuveriteľný a to platí aj o „poslovi pravdy“ v závere filmu. Vyvrcholenie a záver sú už len podčiarknutím podpisu Woodyho Allena o nepochopení jeho filmov. Slávne meno mu dáva neobmedzenú slobodu, prakticky všetko čo chce, hneď čo najkratšou cestou dostať na plátno. To sa môže zdať ako veľká výhoda, ale nie je. Kvantita nikdy nemôže byť kvalitná a to, že chytá na staré kolená druhý dych je síce pekné, ale zďaleka nedosahuje kvality svojich vyzretejších ranných prác. (26.05.2019)

Sklaplo mi, zatrnulo a pořádně zamrazilo! Asi bych se měl Woodymu Allenovi omluvit za svůj výrok o tom, že jeho filmy byly v osmdesátkách úžasné, v devadesátkách inspirující, ale nyní jsou oficiálně trapné. Blue Jasmine je všechno, jen ne trapná nebo zbytečná položka v Allenově filmografii, která nevznikla čistě proto, aby dostála režisérovu obsedantnímu závazku co rok to film. (18.01.2014)