Režie:
Krzysztof ZanussiScénář:
Krzysztof ZanussiKamera:
Stefan MatyjaszkiewiczHudba:
Wojciech KilarHrají:
Barbara Wrzesińska, Jan Mysłowicz, Andrzej Żarnecki, Adam Dębski, Daniel Olbrychski, Władysław Jarema, Urszula Gałecka, Monika Dzienisiewicz-Olbrychska (více)Obsahy(1)
Snímek odhaluje setkání dvou bývalých spolužáků, studentů fyziky, z nichž jeden buduje vědeckou kariéru a jeho životní motivací je profesionální úspěch. Svých úspěchů však dosahuje ne zcela poctivou cestou, zatímco druhý žije se svou ženou v poklidu na venkově a je zastáncem svobodného a prostého života v souladu s přírodou. Nabízí se zde otázka, je-li život úspěšného univerzitního vědce plnější než existence vědce inklinujícího k rodinnému životu na samotě. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (35)
Ne vždy se naskytne možnost zhlédnout film, který postrádá konfrontaci, je pozitivní a dokonalým zobrazením vytčeného úseku skutečnosti vybízí diváka k jeho vlastnímu nepředpojatému výběru. Věk umístěnek, věk raného relativně stabilizovaného komunismu byl i věkem generace, která v dětských letech prožila válku jako vzdálenou vzpomínku, jež se do jejího života obtiskla stejně nezřetelně jako "budovatelská" éra prostě proto, že se nijak nedotkla jejích naprosto občanských ideálů a hodnot. Určitá mravní rozpolcenost vnějškově úspěšnějšího hrdiny je zesílena naznačenou rodící se vyprahlostí jeho budoucího života; jednoznačně však nevyznívá ani alternativní model života na venkově s jeho limity. Zamyšlení, volba, alternativa. Zenit života, který je ještě mladý, ale v kontextu doby už znamená současně zřetelný přestup do středního věku raně pokristovských let (Jehudovi-Ježíši mělo být v okamžiku jeho ukřižování zhruba 33 let). Jako diváci i jako pamětníci jsme uváděni do blížícího se bodu zlomu režimu a doby, která je i není součástí dějinné identity nejen polské. Zanussimu se mohlo již tehdy - a nemusí na tom nic měnit ani dnes - upřímně blahopřát k zdařilému debutu úrovně, která pro mnoho tvůrců zůstane po celou jejich dráhu tušeným, ale nikdy nenaplněným životním snem. ()
Tématem mi to trochu připomíná Passerův film Intimní osvětlení. V obou jde o dva bývalé spolužáky, kteří si kdysi byli blízcí. Po letech se znovu setkávají na venkově v rodině jednoho z nich a ukazuje se, že si vybrali naprosto odlišný způsob života. Jejich krátké setkání je přiměje přemýšlet o tom, zda si vybrali správně. Žádný z nich ten svůj život změnit nechce, přesto by možná v jistém smyslu se svým přítelem přece jen měnil. Velice prostý, a přitom hluboce existenciální film, který i diváka přinutí uvažovat nad svým životem a rozhodnutími, která v životě udělal. To platí pro oba filmy, ale Intimní osvětlení je větší legrace. ()
V půvabném raném Zanussiho filmu se téma vynořuje postupně, krystalizuje v rozptýleném duchu, jako světlo se jednotlivé motivy odráží proti sobě i souvisle ze všech jeho složek. Formálně jde o vzájemné tření několika ploch: děj je sice chronologický, ale střih překotný a ostré přechody a předěly signalizují vratký pohyb po hranách - scény se nejprve zdají jasné a hladké, ale vždy se musí zlomit v záhybu tvaru. Dynamickou krystalickou strukturu umocňuje hudba Wojciecha Kilara – ostré tóny či vibrafon, zvuky jako jiskry či laser odněkud vystřelené a někde napjatě rezonující. Snímek ukazuje setkání přátel z katedry fyziky, jejich osudy se konfrontují a třou o sebe ve ztišené zimní náladě, sled scén, epizod, vzpomínek však účelně klid rozrušují. Film-krystal zrcadlí podobná témata jako Intimní osvětlení (1965) Ivana Passera, různé podoby kariéry a využití znalostí získaných na škole, nostalgii, plynoucí čas a osamění; v polském filmu se však pracuje jinak – české snímky více spoléhají na vtip a komické ztvárnění situací a divák se dost času směje. Poláci jsou duchovnější; na odlehčený tón tolik nespoléhají a prožitek tak může být i poněkud čistší, soustředěnější. Jedno srovnání: tam, kde by moment náhlého probuzení dědečka při hlasitých televizních tónech v českém filmu doprovázela série vtipných hlášek a přídavná komika, tam se polští protagonisté pouze jemně pousmějí a v tichém pobavení mlčí. ()
Sám Zanussi, když nám tenhle film uváděl, tak nás upozorňoval, že se máme připravit na pekelnou nudu. A ano, nuda to byla...ale taková zvláštní. Film i přes naprostou absenci akce a výraznějších chvil zaujme a uplyne velmi příjemně. Do zápaisníčku jsem si zapsal "film dýchá". Už nevim, co jsem tim přesně myslel, ale asi něco důležitýho ;-) . (FNR Písek 2009) ()
Zatímco z Iluminace jsem měla deprese, Struktura krystalu je vcelku příjemná nekonfliktní dialektika. Autor sám sobě pokládal otázky o smyslu života a ve filmu tyto otázky rozepsal do dvou postav dávných spolužáků, z nichž jeden po škole pokračuje v akademické dráze a ten druhý žije spokojený život na venkově s učitelkou. Tématizuje se zde tradiční rozhodnutí každého vysokoškoláka o tom, jak dále naloží se životem. Formálně nostalgické, obsahově stále aktuální. ()
Galerie (13)
Zajímavosti (8)
- Sám režisér nedokáže přesně určit, která postava je mu bližší, a které se více podobá. (hippyman)
- Pro drama netypickými způsoby se režisér snaží navodit realistickou atmosféru - hlavní úlohu Jana svěřil neherci Janu Myslowiczovi, nevyužívá umělého osvětlení a velké množství dialogů vzniklo až improvizací na place. (vendysek)
- Zanussi se při tvorbě podle svých slov hodně inspiroval Passerovým Intimním osvětlením. (hippyman)
Reklama