Koleje osudu

Velice zajímavý film o komplikovaném zrodu britsko-japonského přátelství.Mezi klady snímku počítám silné téma a kvalitní obsazení,ke slabinám řadím scénář,který mohl z námětu dostat mnohem více,ale přesto si myslím,že jde o film,který stojí za shlédnutí,navíc oceňuji,že se tvůrci nenechali unést a neudělali z filmu další pokračování Saw.Taky se mi líbilo nenásilné prolínání minulosti a současnosti a také to,že se film zaměřil spíše na psychické následky války,než na válku samotnou,protože když si vzpomenu na 6.batalion... (16.08.2016)

Standardní válečný snímek o utrpení a odvaze, o ponižování a zachování si důstojnosti, o přežití nelidských útrap a dlouholetých následcích ve formě nočních můr a denních běsů. Sílu filmu dodává, že je natočený podle skutečné události. A zcela ohromující je závěr, kdy by mě nikdy nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. _____ KOUSEK DĚJE Tedy až do té chvíle, než jsem zjistila, že tvůrci hrdiny oproti skutečnosti výrazně omladili. Přece jenom v posledních letech života už je člověk asi se vším smířenější, než když je ještě v plné síle a s relativně čerstvými vzpomínkami na prožité hrůzy. (11.03.2015)

Silné téma pojednávající o aspektech války, o kterých se zas tak často nemluví, ale mluvit by se mělo. Pátrání po minulých křivdách bylo napínavé tu více, tu méně, ale podpořili ho vynikající herci. Mě překvapila hlavně nezvykle civilní a neumělá Nicole Kidman. Celkově to tak nějak poklidně plynulo, doplulo to tam, kam jsme všichni očekávali, ale to v podstatě nevadí. I když vykřesat šlo z tak závažného tématu zajisté více. Hlavně emocí bylo pomálu. (26.06.2014)

Tak strhující příběh podle skutečných událostí o vině, trestu, odpuštění a vykoupení... a tak odtažitý, suchopárný a pouze popisný film byl podle něj natočen. Standardně dobrá Nicole Kidman, Colin Firth se svým válečným traumatem je uvěřitelný a japonský mučitel, důstojník Nagase, se za své válečné zločiny přesvědčivě stydí, ale co je to platné, když mě jejich příběh ani na malý okamžik nedostal „k sobě na plátno“. Natočit řemeslně zručně tu hnusnou džungli, hnusné Japončíky a šílený vražedný pracovní lágr, kde lidský život neměl cenu ani jediného železničního pražce, to samo o sobě k vybuzení empatie nestačí. A finále? Konečně sedí Eric Lomax u stolu proti svému mučiteli... ale nezeptá se: „Měl jsi z toho mučení radost? Věděl jsi že pácháš zlo, ale užíval sis to? Jak by ses teď pomstil, být na mém místě?“ A podobné otázky na tělo. Takže ani nedostane žádnou drsně pravdivou odpověď, jakou dostala například Sigourney Weaver od svého mučitele a znásilňovače Bena Kingsleyho ve filmu Smrt a dívka (tohle doporučuji jako daleko působivější film o pomstě a odpuštění). (06.04.2014)

Vlastně jsem se na takový druh filmu vůbec nechtěla dívat (za to může můj neblahý zvyk, nečíst si obsah před projekcí, dřív, než ho vytáhnu z kolonky "chci vidět", z čehož už neodhadnu důvod, z kterého jsem si ho tam vůbec umístila) a rozhodně jsem se nehodlala dozvědět , co se dělo v oné místnosti, ale dozvěděla... Přesto převládají rozporuplné pocity, já nevím, sice si Japonce dost pletu, ale tady jsem si téměř jistá, že tím, kdo Lomaxe mučil, nebyl tlumočník, ani jsem nezaznamenala, že by k úkonům vydával přímé rozkazy, asi jsem naivní (nebo blbá, chcete-li), ale v mých dojmech mě utvrzuje i konec příběhu, protože hajzl zůstane vždycky hajzlem, který svých činů nedokáže litovat, natož se je pokoušet čímkoli vykoupit, japonského poručíka tak vidím jako klasickou oběť války, spolu s miliony dalších, ve všech konfliktech lidstva... Je to nerozhodně - buď měl zkreslené vnímání sám Lomax - díky nelidskému zacházení - nebo já - díky rodičům... i když se, minimálně herci, patrně snažili, mě tedy neoslovili. (12.05.2014)