Zeď

Já chápu, že tvůrci tohoto filmu chtěli ukázat soužití člověka s přírodou, která pro něj už není tak přirozená, jako dřív. Na druhou stranu se mi ale nelíbil nápad jak to všechno pojali s tou zdí, za kterou se prostě nedalo dostat. Proto takové hodnocení. Obrovský plus ale za překrásné záběry rozkvetlého údolí v Alpách. Na ty bych fakt mohl koukat do nekonečna. Škoda jen, že to film nevyužil víc ve svůj prospěch. (01.11.2013)

Hrozivá síla mizanscény Tarkovského Stalkera, bezútěšný existencializmus Sokurovovy Matky a iracionální motiv zásahu shůry v Piknik na Hanging Rock Petera Weira se ve Zdi ozývají v modelové situaci a archetypálních významech, vracejících se k elementárním otázkám. Nevysvětlitelný zásah boří iluzi racionálního a bezpečného světa. Intezivní intelektuální sonda do nitra samoty, strachu a vzpomínek na hranici šílenství, které je ukryto v každém lidské bytosti, vystavěná na vynikající románové předloze, je zahalena do zrádných kýčotivých obrazů krajinné horské scenérie, jejíž hrozivá krása je návratem k magickému pojetí přírodních potažmo univerzálních sil. Parafrázuje romantické pojetí krajiny, která je zdrojem kontemplace a zároveň strachu ze vznešena, děsu jedince, jehož bezmoc a zranitelnost ústí do hledání opory v něčem, co ho přesahuje. Zde to není bůh, ani vesmír, či věda. Je to bezútěšný syrový pohled do tváře své vlatní opuštěnosti, člověka jako vyděděnce, cizince, který do tohoto světa nepatří, ale je nucen v něm žít. Slovy hrdinky - přijde-li člověk o své lidství, nestane se zvířetem, spadne mnohem hlouběji. (06.07.2012)

Mám rád soudobou rakouskou literaturu, a rakouský film samozřejmě také. Žena, o jejíž minulosti se nic nedozvíme, se dostane pod skleněný zvon (pokud by to byla zeď, proč se nepokusila zjistit, jak je vysoká?), Ale není to zvon Sylvie Plathové, který ji odděluje od radostí ostatních lidí. Je to spíž zvon, který ji před ostatními lidmi chrání, který odděluje jí živou, od okolí, které zkamenělo. I když je z vnější zčásti (zřejmě dílem) prostupný, nebo se snad během času rozpadl, stává se naše "Robinsonka" se svým osudem stále smířlivější, a jak sama říká: Není spokojená ani šťastná, ale klidná, zklidněná. Film obsahuje několik logických podivností (např. žena kosí, odnáší seno a znovu kosí; obvykle se tráva pokosí, usuší a pak se seno odnese/odveze), které zarážejí možná víc než samotná existence skleněného zvonu, který může padnout kdykoli na každého z nás – a když padne, tak se teprve ukáže, kdo je skutečně životaschopný, bez majetku, konzumu, společenské kariéry, a ostatních lidí, které stejně celý život jen pomlouvá. (18.07.2016)

Na filmu je vidět, že má literární kořeny. Je podle románu Marlene Haushoferové. Žena je sama v horách se svým zvěřincem. Film má neodbytnou fascinující atmosféru. Natáčecí lokalita je krásná i když trochu temné smrkově monokultury, které jsou v této nadmořské výšce přirozené. Film je to hodně pomalý a nenabízí žádné odpovědi pro hrdinčinu situaci. Je tu příležitost k filosofování o tom. Důsledky samoty projevení v závěru jsou velmi uvěřitelné. (19.04.2020)

Pölsler by se měl asi vrátit zpátky k TV projektům, protože mít k dispozici takové přírodní scenérie a promrhat je na něco podobného, to se jen tak nevidí. Nemůžu si pomoct, ale bylo k vidění spousty dechberoucích drám i z tuctovějších podkladů. Totálně nevyužitý námět - 30%. [47. MFF Karlovy Vary] (08.07.2012)