Zeď

Já chápu, že tvůrci tohoto filmu chtěli ukázat soužití člověka s přírodou, která pro něj už není tak přirozená, jako dřív. Na druhou stranu se mi ale nelíbil nápad jak to všechno pojali s tou zdí, za kterou se prostě nedalo dostat. Proto takové hodnocení. Obrovský plus ale za překrásné záběry rozkvetlého údolí v Alpách. Na ty bych fakt mohl koukat do nekonečna. Škoda jen, že to film nevyužil víc ve svůj prospěch. (01.11.2013)

Na filmu je vidět, že má literární kořeny. Je podle románu Marlene Haushoferové. Žena je sama v horách se svým zvěřincem. Film má neodbytnou fascinující atmosféru. Natáčecí lokalita je krásná i když trochu temné smrkově monokultury, které jsou v této nadmořské výšce přirozené. Film je to hodně pomalý a nenabízí žádné odpovědi pro hrdinčinu situaci. Je tu příležitost k filosofování o tom. Důsledky samoty projevení v závěru jsou velmi uvěřitelné. (19.04.2020)

108 minut dlouhá rozhlasová hra, v níž se vůbec nic nestane! Text a obraz spolu mnohdy vůbec nesouvisí. Zombie pes, který je chvílemi naživu a chvílemi mrtvý. Chlápek, co přijde přes zeď a ji zajímá ne to, kde se tam vzal, ale proč jí zabil zvířata. Logická chyba: Nikde ve filmu nebylo řečeno, že by si tam ta kráva pěstovala trávu, ale za střízliva by nebyla schopná vytvořit takový bláboly! Celou dobu jsem si říkal, že dám alespoň jednu hvězdičku za scény se zdí, které mají jakous takous atmosféru, ale prostě nemůžu. Myslel jsem si, že něco takovýho musela natočit nějaká ekofeministka, a to, že režisér je chlap mě vážně dostává. (21.07.2014)

Klíčovým slovem v popisu tohohle filmu je slovo FILOSOFICKÝ. Protože žádný boj o přežití, portrét psychologického vývoje člověka v osamění nebo snad vysvětlení, vyvrcholení situace zde nečekejte. Zeď ve filmu nefunguje jako překážka, jako hlavní nadpřirozený nepřítel hlavní hrdinky: naopak, je to autorská deus ex machina, která do příběhu sestoupí zcela samoúčelně a její původ ani odstranění nejsou důležité. Prostě tam je, a to proto, abychom se následně mohli dvě hodiny zamýšlet nad podstatou lidství, vztahu člověka a přírody, rozdílu mezi člověkem a zvířetem a ženou a mužem s ekofeministickou třešničkou nakonec. Vypravěčka udělá všechno přemýšlení za vás - napadá mě srovnání s o třídu lepším Antikristem, který podle mého názoru diskutoval (ač mnohem záživněji, strašidelněji a brutálněji) podobná témata a který nechal interpretaci na vás. (05.07.2012)

"Boží poklop skleněný, pod ním život zklidněný." Maj recht, pane Pölsler, s tou inovací. Kdo by dnes četl knížky, stačí filmy, ve kterých se nám ty knížky celé přečtou. Čili romány ve 3D. Můj dojem z Marlen Haushofer a jejího názoru na svět: autorku zřejmě opustil partner, navíc po smrti psa zůstala na světě úplně SAMA, se suicidálními myšlenkami. Z depresí se však vypsala v knize, což je rozumné. Jaké trauma utrpěl režisér Pölsler netuším, ale já z jeho filmu značné. Shrnutí myšlenek: kočky jsou dobré, psi jsou fajn a chlapi jsou zbyteční.  Správná žena je nejšťastnější na samotě u lesa, jako úplně poslední člověk na světě, pak teprve její život dává ten pravý smysl. Viz naše Gertruda Brunhildovitá, která je, na rozdíl od konzumního, prohnilého a duchem chudého světa TAM VENKU, velmi bohatá. Má psa, kočku, krávu, býčka, bílou vránu a celoživotní zásobu dřeva do kamínek. Taky pramenitou vodu, horský vzduch a výhled na panoramata. Dále propisku, tři balíky dopisních papírů a utkvělou představu, hraničící s bludem, že se nalézá ve skvělém filmu. Hlavně však vlastní pušku na střílení zbytečných chlapů. Prásk! Jedna rána stačí. (27.02.2023)