Zeď

Pölsler by se měl asi vrátit zpátky k TV projektům, protože mít k dispozici takové přírodní scenérie a promrhat je na něco podobného, to se jen tak nevidí. Nemůžu si pomoct, ale bylo k vidění spousty dechberoucích drám i z tuctovějších podkladů. Totálně nevyužitý námět - 30%. [47. MFF Karlovy Vary] (08.07.2012)

Obrázková audiokniha ne nepodobná večerníčku O Človíčkovi. Jen ten humor jaksi chybí a pohybujeme se někde mezi existenciálním dramatem a pohlednicí z hor, a to celé zasazeno pod Kingovu kupoli. Poslední zmíněné má de facto jen symbolický význam, a tak nezbývá než se stejně jako hlavní a jediná hrdinka s existencí "přepážky" prostě smířit. Vše dáno předlohou a upřímně, po zhlédnutí filmu ani nemá příliš význam se po ní pídit, tady máte možnost si ji prakticky celou poslechnout. Osobně raději knihy čtu. (24.10.2017)

Já chápu, že tvůrci tohoto filmu chtěli ukázat soužití člověka s přírodou, která pro něj už není tak přirozená, jako dřív. Na druhou stranu se mi ale nelíbil nápad jak to všechno pojali s tou zdí, za kterou se prostě nedalo dostat. Proto takové hodnocení. Obrovský plus ale za překrásné záběry rozkvetlého údolí v Alpách. Na ty bych fakt mohl koukat do nekonečna. Škoda jen, že to film nevyužil víc ve svůj prospěch. (01.11.2013)

Hrozivá síla mizanscény Tarkovského Stalkera, bezútěšný existencializmus Sokurovovy Matky a iracionální motiv zásahu shůry v Piknik na Hanging Rock Petera Weira se ve Zdi ozývají v modelové situaci a archetypálních významech, vracejících se k elementárním otázkám. Nevysvětlitelný zásah boří iluzi racionálního a bezpečného světa. Intezivní intelektuální sonda do nitra samoty, strachu a vzpomínek na hranici šílenství, které je ukryto v každém lidské bytosti, vystavěná na vynikající románové předloze, je zahalena do zrádných kýčotivých obrazů krajinné horské scenérie, jejíž hrozivá krása je návratem k magickému pojetí přírodních potažmo univerzálních sil. Parafrázuje romantické pojetí krajiny, která je zdrojem kontemplace a zároveň strachu ze vznešena, děsu jedince, jehož bezmoc a zranitelnost ústí do hledání opory v něčem, co ho přesahuje. Zde to není bůh, ani vesmír, či věda. Je to bezútěšný syrový pohled do tváře své vlatní opuštěnosti, člověka jako vyděděnce, cizince, který do tohoto světa nepatří, ale je nucen v něm žít. Slovy hrdinky - přijde-li člověk o své lidství, nestane se zvířetem, spadne mnohem hlouběji. (06.07.2012)

"Boží poklop skleněný, pod ním život zklidněný." Maj recht, pane Pölsler, s tou inovací. Kdo by dnes četl knížky, stačí filmy, ve kterých se nám ty knížky celé přečtou. Čili romány ve 3D. Můj dojem z Marlen Haushofer a jejího názoru na svět: autorku zřejmě opustil partner, navíc po smrti psa zůstala na světě úplně SAMA, se suicidálními myšlenkami. Z depresí se však vypsala v knize, což je rozumné. Jaké trauma utrpěl režisér Pölsler netuším, ale já z jeho filmu značné. Shrnutí myšlenek: kočky jsou dobré, psi jsou fajn a chlapi jsou zbyteční.  Správná žena je nejšťastnější na samotě u lesa, jako úplně poslední člověk na světě, pak teprve její život dává ten pravý smysl. Viz naše Gertruda Brunhildovitá, která je, na rozdíl od konzumního, prohnilého a duchem chudého světa TAM VENKU, velmi bohatá. Má psa, kočku, krávu, býčka, bílou vránu a celoživotní zásobu dřeva do kamínek. Taky pramenitou vodu, horský vzduch a výhled na panoramata. Dále propisku, tři balíky dopisních papírů a utkvělou představu, hraničící s bludem, že se nalézá ve skvělém filmu. Hlavně však vlastní pušku na střílení zbytečných chlapů. Prásk! Jedna rána stačí. (27.02.2023)