Zločiny a poklesky

Vážnejší Woody Allen. Snímok je rozdelený na dve dejové línie, ktoré pojednávajú o rovnakých témach, len z iného uhlu pohľadu. Na jednej strane tu máme otázky cti a svedomia z pohľadu kriminálneho zločinu vraždy a na strane druhej zase otázky spojené s profesnou čestnosťou a svedomím na poli umenia. Jedna polovica je temnejšia, druhá je typicky Allenovská, oplývajúca ironickým humorom, satirou a trefnými myšlienkami. To samozrejme nie je všetko. Ako okrajové spoločné témy možno vypichnúť otázky židovstva, filozofiu života, lásky a mnohé iné témy, vyskytujúce sa snáď vo všetkých filmoch tohto velikána. 85/100 (31.08.2015)

„Ohni něco, je to k smíchu. Zlom to, není to k smíchu...“ Tvorbu Woodyho Allena teprve se vzájemně pestrými pocity objevuji, ale tímhle filmem mě Woody po Haně a jejich sestrách už podruhé za poslední dobu potěšil. Je to vskutku pěkný tvůrčí posun od počátků ve znamení neotřelých crazy komedií často bez celistvého děje až ke komorním příběhům ze života obyčejných lidí, byť samozřejmě ani zde nechybí humor, stejně tak lze rozpoznat typický Allenův rukopis v dokumentárních vložkách či ukázkách ze starých filmů. Zaujal mě nejen příběh doktora ve vlastním zápasu se ctí a svědomím během svých morálních poklesků směřujících až k zločinu, ale i nenásilné promítnutí těchhto morálních otázek do vedlejšího příběhu filmaře a jeho tvůrčí práce. Přičemž celý film pěkně vyvrcholí přímo symbolickým dialogem mezi oběma hlavními postavy (doktorem a filmařem) nad tématy filmu a zločinu. Spoustu záblesků jemné ironie vystřídávají delší zádumčivé chvilky s posmutělou atmosférou, na jejíž vytvoření má úspěšný podíl i vizuál dvorního Bergmanova kameramana Svena Nykvista a zatímco chvíli se divák směje a baví se, jindy se uchýlí s vážnějším podtónem k hlubšímu zamyšlení. Martin Landau, kterého jsem jako herce viděl vůbec poprvé, zvládl výborně oscilovat mezi oběma polohy tragikomické postavy a Allen s Aldou v rolích téměř samých sebe výsledek určitě nepokazili. Pěkný kousek, za mě spokojenost. [80%] (14.08.2021)

Když se divák vrátí ke starším Allenovým titulům, spokojenost je takřka zaručená. Tradiční propletenec vztahů, sexu, lásky a neurotických nálad je tentokrát hlavně psychologickým dramatem ze současnosti. Nabízí dvě nosná témata – uměleckého režiséra na scestí, který má natočit dokument o nenáviděném švagrovi, který mu navíc posléze přebere milovanou ženu, a očního lékaře, který se rozhodne zbavit nepohodlné milenky. I když tu máme opravdu vážná témata, Allen předkládá i svůj typicky suchý humor („V ženě jsem byl naposledy při návštěvě sochy Svobody.“). Je obdivuhodné, jak ladně umí skočit od hořké komedie k tíživé tragédii. Takhle bravurně to ovládá málokdo. Výborný Alda, výborný Alda, výborný Orbach.. (26.07.2013)

Jeden z nejsilnějších filmů o světle a tmě, o metafyzické polaritě, kterou ve snímku ustavičně zpřítomňují motivy spojené s nemocemi a léčbou zraku. Zdánlivě prosté psychologické drama soustředěně obhlíží gordický uzel rozmanitých vztahů mezi různě osamocenými bytostmi v moderním západním světě a váží jejich duše. Zdánlivý klid, jímž snímek vrcholí – rozvod neplodného a ustrnulého manželství, ukonejšení viny na vraždě, zpronevěření se svému poslání a ženství – je tou nejhlučnější tmou, do níž lidstvo padá. Jak je slepota pokorného rabína, jehož krásný tanec s provdanou tanec víří naději budoucího lepšího života, žel nepravděpodobného lidského štěstí, je proti ní vidomá! Závěrečný dialog smutného režiséra, který hledá v přítomnosti odlesky svých jinošských snů, měšťanskou optikou uhlazené v sentimentální nostalgii, a muže, který se považoval za Boha, ale nedohlédl konce jediného svého hříšku, natož pak své smrtelné viny, ovšem naznačuje, že spása je nablízku i pro ty, kteří se po většinu svého života proháněli jako hlubinně melancholické myšky v kolech v neviditelných klecích. Stačí jen posvítit si skomírajícím plamínkem v hlubinách našich srdcí, těch nespolehlivých dušičkových petrolejek. (16.04.2017)

Velice propracovaný film. Všiml jsem si několikrát, jak v jedné příběhové rovině zazní věta, která je poté realizována v druhé, nebo jejíž etický konflikt je ve druhé řešen. Stále se tam promítá nějaká naivita snílka (tady filmaře nezávislých dokumentů) se skutečnou realitou. Chvílemi jsem si dokonce nebyl jistý, jestli příběh s Martinem Landauem není dokonce jen film, na který se Allenova postava dívá. Jako by jeden příběh - právě snící, byl korumpován realitou a ten druhý, právě racionální, byl korumpován fikcí. (22.10.2016)