Mzda strachu

Dva náklaďáky, těkavý náklad, divoká džungle a čtyři antihrdinové, kteří kromě svých životů nemají co ztratit. Můžeme se přehrabovat v různých tématech, opakovaně se zabývat sebedestruktivním přístupem režiséra Williama Friedkina nebo poukázat na skutečnost, že problematická produkce filmu je obecně známější než film samotný. Především bychom ale neměli přehlédnout niterný, téměř meditativní zážitek, který Mzda strachu nabízí. Film neustále stupňuje napětí a zdánlivě ohýbá realitu. Skoro jako kdyby do děje vstoupil jakýsi nadpřirozený element. Finální scény, v nichž značně poničený náklaďák projíždí večerní pouští, připomínají výjev z halucinogenní noční můry. Cesta se ztrácí v šeru, poslední člen posádky pohřbívá svého smrtelně zraněného kolegu a nebe poseté hvězdami má fialový odstín. Motor kovového „Čaroděje“ vypoví službu. Potem a olejem zbrocený řidič prochází krajinou, která je nasáklá černým zlatem. Před ním se k noční obloze tyčí obrovitý ohnivý jazyk zapáleného vrtu a on padá na kolena. Totálně vyčerpaný, s poslední bedýnkou dynamitu v náručí. Stejně vyčerpaně se cítí i divák na konci projekce. Jakmile si kouzlo Mzdy strachu jednou zotročí vaše smysly, není už cesty zpět. Dnes je film Mzda strachu vnímán jako jeden z vrcholů režisérovy tvorby. Jde o trvale zakonzervovaný důkaz mapující tehdejší poměry v Hollywoodu, kdy bylo možné natočit drahý film s nebývalou úrovní realismu. Žádná jiná éra už nikdy tak vehementně nepodporovala napůl šílené režiséry posedlé dokonalostí. Mzda strachu získala s přibývajícími léty poněkud ironickou nálepku jednoho z nejlepších filmů, které jste pravděpodobně nikdy neviděli. Zaslouženě - bohužel. Více. (02.04.2023)

Originál miluju a jestli někdo považuje tenhle jeho remake za srovnatelný nebo dokonce lepší, tak to se asi posral v kině. Pochválil bych výpravu, kameru a hudbu, ale nepochopím a neodpustím, že Friedkin zahodil kamarádsko-milostný trojúhelník mezi Mariem, Joem a Luigim, na kterém stál původní film. A nahradil ho nijak extra zajímavou hodinovou expozicí postav, zahrnující jejich osudy před příchodem do Jižní Ameriky. Navíc v jeho podání mi druhá polovina skoro nepřišla napínavá - scéna na mostě je sice parádně natočená, ale napětí jsem u ní necítil. (31.08.2019)

Tarantino radí Mzdu strachu medzi svoje najobľúbenejšie filmy. Roy Scheider bol na vrchole kariéry, mal na konte Čelisti, a týmto si chcel upevniť svoju pozíciu. William Friedkin (Francouzská spojka, Vymítač ďábla) sa zaradil medzi najzvučnejšie režisérske mená svojej doby a tu aj hneď dozvučil, pretože film bol prepadák. Ja oceňujem skvelo pôsobiacu vizuálnu stránku, krásu a náročnosť krajiny, tú hmatateľnosť, špinavosť, a uveriteľnosť všetkého. Scény s výbuchmi by boli ozdobou každého vojnového filmu. No a prejazdy cez labilný most boli povestnou čerešničkou. Natočenie tohto filmu by totálne nedávalo zmysel v dnešnej CGI dobe...Netflix má však iný názor, pretože aktuálne servíruje modernú verziu. Ja si niekedy určite dám francúzsky originál z roku 1953. Uvažoval som nad 4*, ale predsa len chýbalo väčšia dráma + vypätejšie konfrontácie medzi postavami. (13.04.2024)

Je to uchopené jinak než film z 50.let, a tak bych to ani nepovažoval za remake, jako spíš za nové zpracování téhož námětu. Postavy jsou méně propracované, ale mají v základě jednoznačněji vykreslenou povahu. Jsou to zločinci. Jejich pouť je tak prosta pomrkávání po divákovi, a je možná ještě víc hutnější, upocenější a špinavější. A byť je film ve vyvolání napětí velmi vyrovnaný, podobně jako ostatní musím vyzdvihnout scénu s přejezdem mostu, protože u té jsem měl skutečně dojem, že nic takového jsem ještě nikdy neviděl. (19.02.2015)

Tady musim po letech trochu upravit recenzi a hodnocení. Jsou filmy, který prostě zestárnou, a pak jsou filmy, kam patří i Mzda strachu, který naopak zrajou jako víno. A já jsem si postupem času tenhle film úplně zamiloval a viděl jsem ho už opravdu hodněkrát a to včetně tý kratší verze určený do kin. Ta se asi o trochu víc podobá originálu z roku 1953 a má taky něco do sebe. Je tam třeba navíc scéna s jízdou přes roletu nebo brod přes nějakou říčku, ale o postavách se dozvíte úplný minimum jenom z nějakejch pár flashbacků. Navíc nutno dodat, že třeba tu jízdu přes roletu nebo brodící scénu Clouzot natočil teda mnohem působivěji. Ale zase v normální verzi to vypadá, že celejch těch 218 mil jeli vyloženě krokem, takže by to museli jét tak 14 dní. V tý kino verzi je vidět, že tam byly i rychlý úseky. Největší slabina kino verze spočívá v tom, že končí tim, že Roy Scheider prostě odletí vrtulníkem pryč a padnou titulky doprovázený jazzovou hudbou, která do tý džungle taky moc nepasuje. Člověk z toho má asi podobnej pocit jako z happy endu u Blade runnera. Jinak jsem čet i knižní předlohu a ta se mi moc nelíbila. Možná i kvůli blbýmu překladu. Jsou tam různý technický výrazy a překladatel asi moc nevěděl, o co se jedná, tak to přeložil poněkud otrocky. Naopak název knihy je přeloženej jako Mzda za strach, což asi dává větší smysl než Mzda strachu. Co se týče nejrůznějších teorií, jak by to dopadlo, kdyby hlavní roli hrál Steve McQueen místo Roye Scheidera, tak já si myslim, že by to asi filmu spíš uškodilo. Roy Scheider je civilní, uvěřitelnej, rozhodně nepůsobí nijak supermansky, že by vám bylo hned od začátku jasný, že on ten náklad prostě doveze. Tohle by u McQueena asi nefungovalo. Zdatně sekunduje můj velkej oblíbenec Bruno Cremer, ale ani další dva členové posádek nezůstali jen tak do počtu. Člověk pak i pochopí, proč chtěl Friedkin tak moc obsadit Rabala i do Francouzský spojky. A samozřejmě nemůžu zapomenout taky na soundtrack od Tangerine dream. Divim se, proč tenhle film neměl v době vzniku úspěch. Pro mě je to určitě nejlepší Friedkinův film. 90% (09.01.2024)