Sněhurka: Jiný příběh

Mám v tom bordel. Zo začiatku a pomerne dlho som mal pocit, že je to Popoluška (vdovec, macocha, upratovanie), potom sa zjavili trpaslíci a bolo to chvíľu jasné, aby sa z toho nakoniec vyklula Šípková ruženka. Ale toto je môj problém, predlohy si nepamätám a zopakujem si ich až pri čítaní malým carpantom pred spánkom. K tomuto filmu som pristupoval ako k filmu z roku 1925, čo asi aj tvorci chceli, takže nemá zmysel mu vyčítať čiernobiele charaktery a jednoduché emócie. Treba byť proste naladený na to, že pozeráte starý nemý film a ako na vás bude pôsobiť. Snehulienka našťastie skvele gradovala a na konci vyvolala silnejšie emócie a otáznik. (19.02.2015)

Ačkoli si místní distributoři potrpí na pitomé podtituly, nenechte se zmást. Celý film je postaven na tom, že vypráví známý Sněhurčin příběh, jen kulisy se změnily. K melodramatické pohádce režisér zvolil vizáž kopírující styl němých filmů. Jenže koukat hodinu a tři čtvrtě na černobílou němou pohádku s mezititulky mě prostě nevydrželo bavit. Takže film sám skončil tam, co jeho hrdinka, a stal se pouhou kuriozitou. (03.12.2019)

V býčích zápasech fandím zásadně bejkům, takže jsem opravdu viděla trochu jiný příběh a nesnášela všechny lidské postavy včetně Sněhurky. Líbily se mi ty trefné vniky reality a banality na místa, kam v klasickém pohádkovém syžetu patří typicky pohádkové motivy. Nemyslím jen dominu místo zlé královny, ale taky třeba bulvární tisk místo kouzelného zrcadla. O tom, proč a jak to bylo němé, se mi moc přemýšlet nechce, ale jsem za to ráda. Obraz, pohyb a hudba stačily vrchovatě. (21.02.2013)

Film poznamenaný cimrmanovským syndromem - Pablo Berger jej pečlivě připravoval dlouhých 8 let, když ho na cílové rovince předběhl jakýsi floutek jménem Michael Hazanavicius a urval pro sebe prvenství a vavříny. Jeho The Artist byl sice první, ale vzhledem k rafinovanosti odkazů na němou éru můžeme tohoto loňského vítěze Oscarů přirovnat k prvnímu stupni základní školy, zatímco Bergerova Sněhurka je univerzitou. Bergerův snímek je dokonale propracovanou poctou (především evropským) nemým filmům 20. let, která kouzlí a boduje každým střihem, každou kompozicí, každým hudebním motivem, každou narážkou, každou postavou, každou scénou. I přes tuto formální dokonalost a nebývalou grácii v citování slavných filmových vzorů je Sněhurka: Jiný příběh především svižně fungujícím filmem, který vás zavalí napětím, citem, vášní a na konci i smutkem (poslední scéna patři mezi nejsilnější a nejsmutnější závěrečné scény za dlouhá léta). V době stále tupějšího mainstreamu, stále vybrakovanějších žánrovek, proudu průměrných filmů z celého světa širšího než Amazonka a nánosů pseudoartových uměleckých výpovědí působí Sněhurka: Jiný příběh jako zjevení. Museli jsme se prostě vrátit ke kořenům, kdy film ještě nebyl mrtvý... (13.02.2013)

Dostal mě hned úvod filmu a to téměř okamžitě. V doprovodu hudby jsem byla svědkem strojení torera do bělostného, vyšívaného obleku na míru, který se pak s malou modlitbou vydal do arény v Sevilla bojovat se šesti býky. Vychutnávala jsem si detailní záběr na zpěněného sudokopytníka, jeho pohled a na torerův tak typický hrdý postoj, Olé! Tento příběh jako takový se tomu pohádkovému v něčem samozřejmě podobá, je vážně fajn, že se ve filmu vůbec nemluví ... člověk je zajat dějem doprovázeným pouze hudbou, španělskou a já to všechno vnímala jako celek a opravdu nesmírně jsem si to užívala...tohle já vážně můžu! Božská Maribel ztvárnila zápornou roli zákeřné, sadomasochistické bestie - macechy dokonale, jsem z ní unešená. Závěr byl pro mě krapet bizarní co se týče buzení, kdy tomu předcházel "potlesk pro Modrý koláček" skoro jsem se pak zděsila nad tím, že mi to snad pokazí celý zážitek z filmu, ale nakonec jsem se rozhodla pro plný počet. (12.09.2013)