Prohnilí

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)

Naprosto spickova kriminalni komedie o dvou zkorumpovanejch poldech, ale jelikoz jsme ve Francii, tak to jsou stoprocentni sympataci, kterejm clovek musi fandit. V Americe by to urcite udelali stylem, kdy jedinej spravnej polda je chce zatknout. Nejakej vyraznejsi dej tu sice neni, je to spis o jednotlivejch situacich, kdy nejdriv Noiret zaucuje Lhermittea a pote uz vyvadej spolu. Ne vzdy to je sice sranda, precejen dojde i na naky ty vaznejsi momenty, ale komedie prevazuje a nektery fory fakt stoji za to. Navic jak Noiret, tak Lhermitte jsou perfektni. Fakt nemam, co bych tyhle komedii vytknul, jeden z Zidiho nej filmu. (21.03.2009)

Prohnilí až do morku kosti, korupce, jánabrachismus, drobná zlodějina, zneužití pravomovci veřejného činitele, a tak dále - pro morálku naší policie je to velmi nebezpečný film... Začátek geniální, konec trochu uhozenější, takže celkově za pět hvězdiček :) Perlička na závěr: Všiml si někdo, že si Claude Zidi pro scény při stravování vybral stejnou pařížskou restauraci jako ve filmu Zvíře s J.P.Belmondem? (04.01.2005)

Protřelé ztělesnění policejní praxe tak intenzivně přivírá oči před zločinem, až to zavání slepotou. Dělá to, aby okrsek nepřekročil kvóty zatčených, ale hlavně pro svůj prospěch. Jak ale získat na svou stranu nového kolegu teoretika? Dělat z něj blbce k snídani, svačině i obědu nepomáhá, co takhle ženská a hadry jako Belmondo..? Prim hrají uličky Montmartru, inteligentní lehce začernalý humor, laskavý Lai i exkurze do policejních fíglů (telefonní seznam nezanechávající stopy násilí, olovo přišité k vnitřku saka či pouta nad kotníkem). Někdo možná může mít problém se zromantizováním počínání ústředního dua, ale víte co. Věznice jsou plné a svět chce být klamán.. (08.08.2024)

Sice to není ten typ komedie, u které by se divák smíchy popadal za břicho, ale když se nyní ohlédnu zpátky a přehraji si celý příběh v hlavě, hned mám lepší náladu a musím se usmívat. Vynikající film o dvou policistech, kteří vkládají zákon raději do cizích rukou, s výtečným Noiretovým výkonem, atmosférou "pouličních zlodějíčků" a ironickým humorem, jehož kouzlo udeří silněji zřejmě až po dalších projekcích. Ocenit se musí ale i vydařená detektivní linka a emotivní zakončení, které se mi naprosto nevtíravě zarylo hluboko pod kůži... Škoda, že na podobný humor Frantíci v novém století nedokázali příliš navázat.... 85% (20.04.2013)