Legenda 17

Kdo umí, ten umí - tak nejlíp bych asi shrnul práci režiséra Nikolaje Lebeděva. Dokázal totiž, že já, nikterak velký fanda ledního hokeje a už vůbec ne Rusáků, jsem po dvě hodiny seděl v křesle jako přikovaný a klukům v bílém s pracovním náčiním na dresech držel palce na všech končetinách, aby těm arogantním opičákům s javorovým listem na pupku pořádně nakopali zadní části těla. Ať už je to oproti realitě jakkoli přikrášlené (i kdyby, tak sportovní nacionalismus je mi vždycky milejší, než politický), pro tyhle pocity se také točí filmy. Smekám před výborným Danilou Kozlovským i před Olegem Meňšikovem, který tím "otcem sovětského hokeje" prostě je! A co my? Natočíme něco o Naganu? 95%. (28.12.2017)

Strastiplná cesta najväčšej ruskej, hokejovej legendy - Charlamova. Od detstva strávenom v Španielsku, cez tŕnistú životnú skúšku pod svojským trénerov Tarasovom, až po senzačné víťazstvo nad najväčšími hviezdami NHL - Kanadou. Výborný film, ktorý si môže dovoliť nedávať servítku pred ústa až v dnešnej dobe. Celý svet teraz môže vidieť aký vplyv mala politika v Rusku na jeden z najúspešnejších športov tejto obrovskej zeme - hokejom. Miestami až tragi komické vyhlásenia papalášov v huňatých kabátov z líšky - "Prišiel nový príkaz z Moskvy! Hráme na remízu!" ( citát jedného z funkcionárov ruského výberu po góle na 2:2 ) (28.11.2013)

Toto je zatiaľ len môj dočasný komentár, zatiaľ videné v ruštine. Film je výborný, mohol byť aj dlhší, predsa je životopisný. Kanaďanom síce naložili, no čo mi vravel otec, tak sa to zakladá na pravde, koniec koncov, svoju špinavú tvár zámorskí hráči ukázali viackrát už za môj život, spomeňme len špinavý faul na Mikuša vo štvrťfinále na MS v roku 2012, keď sme im hneď z protiútoku fukli gól a nakoniec sme boli strieborní, či keď Lašáka zrazil hráč na MS v roku 2004 v semifinále po ktorom dali gól a rozhodlo, že sme nakoniec hrali len o bronz a skončili 4, no bolo toho viac. Moderný film, no ruský, svoju šialenosť, či jednoduchosť občas ukázali, no aj svoju nepoddajnosť a pospolitosť. (02.08.2013)

Uspaná první polovinou jsem se začínala bát, že moje snadná hokejová vzrušivost zůstane nevyužitá, zrození hvězdy při popření mýtu neporazitelnosti Kanady v "Sérii století" obavy poněkud rozptýlilo, sportovně-divácká dušička však nebyla plně uspokojena... Kde se mělo přitlačit, tam se brzdilo (politický tlak na hráče, Tarasovovy metody), jindy byl skutečný bubák horší, než ten malovaný a bohužel, i záměrně zkarikovaný (Esposito, Clarke), momentky z dětství i scény z rodinného života nicneříkající, romantická linie divnější než divná, úsměvné scénky naivní a hudbě se taky právě nedařilo. Takže, co udělám s pochvalou? Rozdělím ji mezi jména Oleg Menšikov, Danila Kozlovskij a vyvrcholení v samotném utkání - i když opět s výhradami - divák je zanechán dojmu, že se kanadské fauly nepískaly, zatímco ty ruské ano, ve skutečnosti byl vyloučen stejný počet hráčů na obou stranách, a taky digitální hrátky s pukem působily v celkovém pojetí tak nějak nepatřičně - a v neposlední řadě mně nadělalo hodně radosti totální kanadské pokoření, neboť i já jsem tím divákem, který aroganci nefandí a javorovým listům nepřeje vítězství, i kdyby nastoupili proti samotnému peklu. Chtěla jsem původně udělit hvězdy tři, ale jak se tak poslouchám, přesvědčila jsem se, že to na ně ve skutečnosti nevidím. (27.12.2013)

O legendární sedmnáctce, jak by se zdálo v úvodu? O jednom z nejrozporuplnějších a nejsvébytnějších trenérů/diktátorů hokejové historie ve vynikajícím Menšikovově podání? Pohádka o sborné a jejím "sovětském Naganu"; tedy té legendární sérii "studená válka na ledě", která ve spojení s následným evropským turné jednou provždy srazila gloriolu kanadského týmu? Je to mišmaš výše uvedených, ale ani jedno z témat není dotaženo. Charlamovovi nejzajímavější osudy to překvapivě ignoruje a pohádka tu končí prvním zápasem. Působí to spíše jako nažhavování domácího obecenstva na Soči. Celkově je to totiž ruskému divákovi šité na míru a tak to jen bují naivní ruskou "v prsa se bíjící" nabubřelostí dobře známou ze sovětských válečných snímků. Pokud to neskousnete, tak se to lehce změní v nechtěně sebeparodickou záležitost, pokud to však ustojíte čeká vás solidní žánrový snímek, kde je vše vypulírovaně bílé či černé (a pokud náhodou ne, tak se to raději neukáže) a kterému nestačí vzdát poctu a tak raději rovnou vystavuje zbošťující piedestal. PS: Až budeme točit film o Jágrovi, tak doufám, že si odtud vypůjčíme tu scénu s chladícími věžemi; úplně to vidím. Jágr v životní a kariérní krizi leze jednoruč mezi dvěma komíny Poldovky, přemýšlí o hlubokomyslných problémech a sleze jako o několik tříd lepší i cílevědomější hráč. (01.12.2013)