Grandhotel Budapešť

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)

8. Andersonův film je společně s Životem pod vodou parádní podívanou zaplněnou po okraj známými herci a hlavně měl Wes to štěstí že hlavní roli svěřil tentokráte mimořádně skvělému Ralphu Fiennesovi. Grandhotel Budapešť má jako prakticky všechny Andersonovky lepší první půlku ale tentokráte díky skvělé předloze vše ustojí s grácií, stejně jako hlavní postava, která prcá staré babičky. Nejoblíbenější částí je čtení závěti v podání Jeffa Goldbluma a po něm následující vyhození kočky z okna. Člověk by se skoro nedopočítal, kolikrát se kteří herci zjevují ve Wesových filmech, ale zde je to skutečný Best of. 80% (16.06.2014)

Je to jako líbezné pohlazení. V době, kdy film představuje čistokrevný byznys a hlavní herečka má mít místo hereckého nadání raději trojky kozy (nestěžuji si), přijde jedna geniální hlavička s filmem, který tak nádherně a přitom neambiciózně propaguje a hlavně oslavuje smysl filmového průmyslu jako takového. Milý příběh plný pohybu, dynamických zvratů a ztřeštěných postaviček, z nichž každá zvládne zaujmout již svým stylizovaným zevnějškem. Kdyby Anderson tvořil na začátku dvacátých let, byla by z něj nesmrtelná ikona a snad i živoucí legenda, takhle to má výrazně těžší, jelikož trendy se zásadně liší a mluvený dialog mu v jeho filmech ne vždy stoprocentně funguje. Přesto velká paráda a další výtečná role pro Ralpha Fiennese.. 85% (24.06.2014)

Bohumil Hrabal na vínku s Járou Cimrmanem. Drzé, prkenné, nostalgické, elegantní, absurdní a milé. Příliš dlouhé, s banálním příběhem, ale krásné. Jak jinak, než dobře, může dopadnout příběh o mladé knihomolce, která u památníku milovaného autora čte knihu jeho pamětí, kde tento vzpomíná na své mládí, během kterého si od nadmíru zajímavého pána vyslechl příběh o jeho teenagerovských časech, kdy se ho ujímá fascinující mentor, kterého dohání současná doba i vlastní minulost ... Sázka na jistotu. Kolikrát už jsme takový příběh viděli?! (14.03.2014)

V rámci Andersonových nostalgických a groteskních retro světů je tento sice nejdoslovnější a nejkřiklavější, ale zároveň představuje (možná až příliš) konkrétní vyznání nejen jeho vlastním hrdinům, ale autorovi samotnému. "To be frank, I think his world had vanished long before he ever entered it. But, I will say, he certainly sustained the illusion with a marvelous grace." (26.07.2014)