Grandhotel Budapešť

Svérázný, barevný, někdy trochu nebezpečný, ale po všech stránkách podmanivý svět, ze kterého se vám nebude chtít vynořit zpět... Po prvním zhlédnutí musím konstatovat, že hračičkovství Wese Andersona bombarduje smysly i mozek v takovém tempu, že rotující kolečka v hlavě mají co dělat, aby vše stíhala. A stejně nestíhají. Druhou projekci tak mám nevyhnutelně v plánu. Ale nejen kvůli tomu, abych pochytil co nejvíce detailů, prostě jen tak, pro radost... Ta precizně dávkovaná směs humoru, laskavosti, absurdity, temných tónů a přímo neskutečné výpravy je totiž hlavně úžasně příjemným důkazem, že nejlepší na příbězích je jejich vyprávění. (29.03.2015)

Jeden z nejspecifičtějších tvůrců současnosti dotahuje vlastní trademarky k dokonalosti. Bezchybný koktejl absurdity, teatrálnosti, hravosti, epického obsazení a pečlivě přepálené choreografie, díky níž nevěříte ani uklízečce koště a přesto celý obraz milujete. Ve světě Wese Andersona je všechno rekvizitami, z nichž žádná nesmí ležet ladem a nedejbože, aby některá byla normální. Náhlé záběry detailů a absurdních dekorací jsou tradičně doplňovány horizontálním/vertikálním posuvem záběru - kamera všeobecně odvádí fantastickou/fantaskní práci, byť její úspěch závisí na práci ostatních (a jejich zase na kameře), protože tu je jednoduše provázáno všechno se vším. Co scéna, to skvost. Formálně jedinečné dílo, vtipné a poutavé v každé své složce. Pátá hvězda na spadnutí... snad časem. (11.02.2015)

„Požadavky byly vždy stejné. Musely být bohaté, staré, nejisté, marnivé, povrchní, blond a chtivé.“ – „Proč blond?“ – „Protože všechny byly.“ Konečně! Před projekcí jsem si říkal, že pokud to nevyjde ani tentokrát, Wes u mě asi zůstane navždy nedoceněn. Jenže ono to vyšlo a i já alespoň jednou spatřil záblesk geniality mnohými obdivovaného režiséra. Proč? Nebudu pořád dokola vypisovat všechny ty silné stránky Andersonových filmů, nicméně zde byly všechny tak nějak „vymazlenější“. Pravda, dlouho mě snímek nedokázal zcela pohltit, tak jak to obvykle s Wesovými filmy mívám, jenže nakonec se právě tenhle stal výjimkou, sice si mě získával pomalu, ale jistě. Definitivně mě pak dostal směrem k závěru. Nevím, jestli tomu ve výsledku nejvíc pomohl pro mě osobně zajímavější (a napínavější) příběh, životnější postavy (skvělý Fiennes, styloví záporáci Dafoe a Brody) nebo více zapamatovatelných pasáží (typu honičky na sněhu, přestřelky v hotelu či veškerého dění ve věznici), nicméně celkově mám z filmu (i přes to zdlouhavější „ladění“ se na něj) takřka plnohodnotný zážitek a s radostí mu sice slabší, ale plný počet dám. „Tento zločinec sužuje naši rodinu již skoro 20 let. Je to bezohledný dobrodruh a podvodník. Přiživuje se na bezbranných, nemocných, starých dámách. A pravděpodobně je i šuká!“ – „Spím se všemi svými přáteli.“ (08.08.2015)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)