Nejvyšší nabídka

Je to vydarená mierne romanticky ladená dráma. Má výborný príbeh o uznávanom znalcovi v oblasti umenia, ktorý má všade len najvyšší rešpekt, práca je pre neho všetkým a vôbec mu neprekáža, že nikdy nezažil skutočný vzťah s opačným pohlavím. Ale všetko sa zmení, keď sa rozhodne prijať prácu ocenenia majetku mladej ženy, ktorý zdedila po rodičoch a keďže ju kvôli jej fóbii takmer nikto ešte nevidel, zvedavosť ho núti sa o ňu začať viac zaujímať. A tak postupne medzi netradičným párom vzniká silné puto. So spracovaním som veľmi spokojný, ale k úplnému ideálu tomu ešte niečo chýba. Už od začiatku ma to veľmi zaujalo, skvelá hlavná postava, či už po charakterovej stránke, ale aj jeho fungovaniu v rámci oblasti umenia, k tomu výborne podaný vzťah k jediným dvom priateľom a nová práca, ktorá skrýva niekoľko zaujímavých tajomstiev, takže prvá polovica filmu ma plne vtiahla bol som z nej prakticky nadšený. Ale nanešťastie potom sa to už o niečo zhorší, stále si to udrží výrazne nadpriemernú úroveň, takže ma to určite neprestalo baviť, len sa to už začne uberať až príliš priamočiarym smerom, pričom tá romantická línia mi už nepríde až tak zaujímavá, ako prakticky všetko z prvej polovice a nanešťastie aj tú hlavnú časť rozuzlenia som očakával, takže ani záver ma nezaujal až tak moc, ako mohol. Ale rozhodne musím pochváliť, že aj pri tejto vyše dvojhodinovej dĺžke si to udržuje vysokú úroveň zaujímavosti a tak ma ani na okamih nenapadlo začať sa nudiť. Herecké obsadenie je skvelé, Geoffrey Rush v hlavnej úlohe, k tomu skvelé výrazné vedľajšie postavy ako Jim Sturgess v zaujímavej úlohe zručného mechanika zariadení, Donald Sutherland, ale aj sympatická Sylvia Hoeks. Réžia a technická stránka sú výborné, veľmi dobrá vizuálna stránka, kvalitný prístup k postavám, ale aj všetko ostatné, tu nemám čo vytknúť. Keby si celý film udržal úroveň prvej polovice, tak neváham s plným hodnotením, tá sa skutočne vydarila, ale aj tak som nadmieru spokojný, veľmi ma to bavilo. 80% (20.09.2013)

I Geoffrey Rush dokáže na stará kolena překvapit. Sledujeme ho zde jako postarší sběratele a znalce umění. Jediné, co mu v životě chybí, je žena. S jednou se náhodou seznámí, ale díky její fóbii z lidí to s ní nemá jednoduché. Nakonec si ale k sobe najdou cestu a vše vypadá dobře. Pak ale přijde zvrat a vše je najednou jinak. Trochu se to dalo čekat, ale i tak to člověka překvapí. Je to dost promakané. "V každém padělku je kousek pravdy." (05.07.2022)

Film jsem dlouho chtěl vidět, protože mě zaujalo, že se odehrává v prostředí výtvarného umění a aukčních síní, o něž se zajímám již mnoho let. Zaujal mě rovněž obsazením, slovutným Morriconem coby autorem hudby i samotným jménem režiséra, s jehož filmografií jsem až dosud nebyl obeznámený, ale která je zde na ČSFD vysoce hodnocená (kolem jeho nejlepšího filmu Bio Ráj, který aktuálně figuruje na 210. místě v žebříčku nejlepších filmů, kroužím už léta a stále jsem ho neviděl). Když se mi Nejvyšší nabídku konečně podařilo - po více než 2 letech od české premiéry - vidět, bylo pro mě velmi příjemným překvapením, že je dokonce mnohem lepší, než se mi na základě traileru zdálo. Mou pozornost si film získal od prvního záběru a nemohl jsem se od něj až do konce vůbec odlepit, strašně mě bavil překvapivý děj, herečtí představitelé všech rolí, nádherná kamera a dokonalá, ale vážně DOKONALÁ Morriconeho hudba. 2 hodiny nikdy neutekly tak rychle - bezprostředně po doběhnutí závěrečných titulků mi je vyloženě líto, že ten film už skončil, a nejraději bych si ho pustil teď hned znovu - a vychutnal si tam nově všechny ty detaily, které mi napoprvé nepochybně unikly (film mě udivil svou celkovou promyšleností - vše souvisí se vším, nic zde není náhodné, a film průběžně testuje, zda člověk dával dobrý pozor - to se mi nesmírně líbí). Snad jediné, co mi na filmu trochu vadilo, je mírná pachuť z toho, že se mi závěrečné rozuzlení zdálo krapet překombinované a nepravděpodobné - na druhou stranu z toho pramení i ten wow efekt, kterého se člověk dočká (a to dokonce několikrát v průběhu celého filmu, tedy nejenom v samotném závěru). V té souvislosti mě dostalo - asi jako už mnoho lidí přede mnou - že se závěrečná scéna točila v pražské Pivnici U Milosrdných, která se však v létě 2013 definitivně zavřela, jak jsem teď překvapeně zjistil. Pro mě je toto zjištění takovou bezděčnou, překvapivou a vcelku působivou symbolickou tečkou za tímto filmem (tu pivnici jsem neznal, ale je strašná škoda, že v Praze skutečně není hospoda se stejným interiérem jako v tomto filmu, protože by to byla velkolepá atrakce, na kterou by se sjížděli lidi z daleka). Za sebe nemohu nedat 5 nadšených hvězd. UPDATE 24. 6. 2018 - Na druhé zhlédnutí po téměř 3 letech se mi film líbil trochu méně než poprvé. Myslím, že to je tím, že když už člověk zná rozuzlení, chybí tam ten moment ohromení jako poprvé (v tomto ohledu mě trochu překvapuje, kolik lidí zde píše, že je děj předvídatelný - mně to třeba poprvé vůbec nepřišlo). Každopádně herci, kamera, scénář, hudba a celková atmosféra - vše super, a celkově je to podle mě filmařsky velmi kvalitní a obohacující podívaná. Velký respekt k Tornatoremu! (25.09.2015)

U tak nezvykle smutného mainstreamově točeného filmu bych rozhodně nepoužíval označení "crowd pleaser", neboť se tu zřetelně jde proti radostné katarzi, která je tu skoro automaticky očekávaná. Snímek si pohrává s midcultovými prvky, protože pojednává o světě vysokého umění a rozehrává love story dvou pokřivených duší, které se díky sdíleným citům "naučí žít" (a stanou se "normalizovanými", podobně jako v jiném Rushově filmu, Králově řeči), ale to všechno se podvrací v nečekaně deziluzivním závěru. Je to vlastně příběh naivní nezkušené zamilovanosti, z níž se ovšem hrdina nepoučí, ale zabředá do ní ještě hlouběji. Jak jsem naznačoval v úvodu, smutnější film jsem dlouho neviděl. (21.02.2013)

Tornatore je podobně jako jeho hrdina tak trochu muzeální exponát, kterému informační věk musí připadat jako záludný zraňující nepřítel a film jako intimní komnata jistoty. Emočně se mě film přestal dotýkat v (úmyslně) přepálené druhé třetině, twist je promyšlený a dobře připravený, závěr zbytečně natahovaný a doslovný. Výborní herci (duety Rush - Sturgess / Rush - Sutherland ozdobné), vizuál jedna velká nádhera (odkaz na Sorentina není náhodný, on i Tornatore pořád věří v sílu zbytečného gesta), hudební podklad snad až moc sentimentální. Příjemné muzeum nostalgie, pošetilosti a obranné odtrženosti od reality. Motivy třinácté komnaty, automatonu a pravdomluvného trpaslíka se mi na téhle trochu moc mechanické metafoře nejistoty, tvořivosti a destruktivnosti citu líbily nejvíc. (11.09.2013)