Osmý den

Napíšem asi E - Mail, Belgičanovi, Jacovi van Dormaelovi, aby nakrúcal trochu častejšie, a nie raz, trebárs za 5 - 6 rokov, lebo je to veľká škoda, takto mrhať potenciálom, všetky jeho snímky, ktoré som videl, sú maximálne strhujúce, za 5 hviezdičiek, a mám dojem, že dvojica pozoruhodných hercov ( pričom jeden z nich, je hendikepovaný ) - Auteuil s Pascalom Duquenneom, predvádzajú tak prekrásne emocionálne herecké výkony, že pochybujem, že im môže niekto konkurovať v 90. rokoch vo francúzskom filme, réžia Dormaela, je fascinujúca, neuveriteľné, čo dokáže tento človek predostrieť na stôl na poli dvoch filmových hodín, kde sa toho udeje toľko, že by som chcel, aby to ešte neskončilo. Slzné kanáliky mi pracovali na plné obrátky, to sa nestáva často. Zbytočnosť rozvádzať dej snímku, to treba skrátka a jednoducho, vidieť, ale podotýkam, že J-E-D-I-N-E v pôvodnom znení, dabing by zrejme pokazil výsledný dojem !!! (16.06.2016)

Asi teďka budu tady za necitu, žánr road movie mám rád, ale tyhle sentimentální dojáčky o přátelství s psychicky postiženým člověkem mi začínají celkem lézt na nervy. Ne kvůli tématu, ale zpracování, jaké problém takového jedince a jeho života výrazně zkreslují a zjednodušují na vtipnou a dojemnou jízdu. Jaco van Dormaelovi patří poklona, že dokázal během natáčení pracovat s hercem, který Downovým syndromem přímo trpěl, bohužel o to víc bych očekával pořádně realistický dojem z filmu a přínosnější vklad v rámci práce s takovým tématem, stejně tak od autorského filmu belgického režiséra bych rád dostal cosi jiného, než sbírku navrstvených tradičních klišé tohoto typu filmů. To samotné vykreslení postiženého Georga jako toho nejúžasnějšího a nejinspirativnějšího člověka na světě, ohledně jehož problémového incidentu v obchodě s obuví má nám schválně ještě později dojít, že to bylo nic oproti tomu, co předvedl jeho „normální“ společník bývalé manželce, mi připadalo až nerealisticky přehnané a vykalkulované. Abych úplně nekřivdil kvalitám snímku, filmařská úroveň je velmi solidní, líbilo se mi více nápadů na fantaskní scény vysněného Georgova světa a tradičně skvělý výkon Daniela Auteuila posouvá moje hodnocení k pevným 3 hvězdičkám. [65%] (31.12.2022)

Kdysi jsem to už viděl, a vybavil jsem si to snad jen podle závěrečné smrti toho postiženýho kluka. A podruhý jsem to viděl předevčírem. Možná jsem se nechal unést tím, že se na to se mnou díval synek, kterýmu se to hrozně líbilo a pořád se tak hezky smál...takže jsem tomu tady nejdřív napálil 5 pecek a ještě jsem se rozplýval nad tím, jak to bylo bezva. Teď jsem z toho vystřízlivěl a snižuju hodnocení na 3! Nikdy jsem tady zatím nic podobnýho neudělal. Nebo si to aspoň nepamatuju. Ale tohle je limo, který zpětně vnímám jako barvotiskový píárko na mentálně postižený. Dormael mě trochu zmátl tím, že tam má toho echt barvotiskovýho španělskýho pěvce, a ve srovnání s ním působí jeho film realisticky/realističtěji. Přitom je to sladkobolnej nesmysl, založenej na příležitosti v osobě postiženýho kluka, kterej je něco takovýho (možná jako jedinej na celým světě!) schopnej zahrát. Jaco to Pascalovi psal přímo na tělo a ještě se, myslím, chtěl zalíbit v Americe. Takže sorry, za tohle bůra dát nemůžu, i když jsme se u toho se sedmiletým chlapečkem pořádně zasmáli. Na to musí (bohatě) stačit ta troječka. P.S.: Teď už budu fakt ošklivej, ale tohle bylo takový lepší Trhala fialky dynamitem. (18.08.2013)

Z filmu Osmý den mám pocit, že ho jeho filmový tvůrce Jaco van Dormael dělal v tónu politicko-společenské korektnosti humanismu. Humanismu druhu hlasitého, snaživého a pokryteckého, aby se zalíbil společenským autoritám a halasnému přitakávání. Potřeba uvědomovaní si a následné prezentování lidské podstaty jedince a skutečného hodnotového životního žebříčku tu bude vždy po celou dobu trvání kapitalistického náboženství. K tomu přidaná hodnota s úctou k mateřství a lásce se proměňuje v těžkopádné pokusy o vzletný poetismus. Autor mě nepřesvědčil o své upřímnosti, či nadání, spíše o vrozeně bezelstné podbízivosti. Dané téma jsem viděl zpracované originálnějším, sugestivnějším i naléhavějším způsobem. Film má působnost pozérského manifestu pokryteckého humanisty spotřebně-kulturního prostředí a neumím ho přijmout s nadšením a chvalozpěvem. Hlavní postavou je úspěšný bankovní manažer Harry (zajímavý Daniel Auteuil) v samotě po ztrátě rodinného štěstí. Spoluhráčem na dvouvrstvé cestě je postižený Georges (Pascal Duquenne) v samotě absence citů a lásky. Jeden se nedokáže vyrovnat s odchodem manželky a dětí, ten druhý s neschopností přiblížit se sladkým plodům citů a chtíče, který je náhradou za nepřítomnou mateřskou lásku. A přichází představa o odyseje poznání podle zdeformovaného politicky korektního humanisty. Z dalších rolí: Harryho radikálně odtažitá manželka Julie (zajímavá Miou-Miou), pedantský Harryho šéf a ředitel banky (Henri Garcin), v halucinacích zjevující se Georgesova matka (Isabelle Sadoyan), Georgesova ženská spřízněná duše Nathalie (Michele Maes), Georgesova setra s vlastním životem Fabienne (zajímavá Fabienne Loriaux), Harryho malé dcerky Alice (Alice van Dormael) a Juliette (Juliette Van Dormael), či pěvec optimismu Luis Mariano (Laszlo Harmati). Lidskost je důležitá. Lidskost nemá nic společného s politicky korektním humanismem! (01.01.2017)

Tráva pláče, když ji sekáte – proto ji musíte hladit. To a spousta dalších kamínků malých moudrostí je v tomhle milém malém filmu. Filmy o tom, co všechno nám „normálním“ mohou mentálně postižení dát, bývají těžce kapesníčkové, na druhou stranu je asi potřeba občas si ve světě plném „in“ ujasnit, kdo je tady vlastně „out“. (26.06.2019)