Manon od pramene

Většina kladů prvního dílu přetrvala, nad tím netřeba vést nářky. Hlavně o hercích to platí do posledního písmenka. Jenže, ono je to tak nějak celé zbytečné. Postavy se zpočátku nikam neposouvají, je v zásadě dlouho dopředu jasné "co, kdy, kdo, jak a proč" a ani děj není z nejzajímavějších. Plyne to jako dlouhý parný den v Provence. Ignoruje se totiž závěr Jeana od Floretty a čeká se až na to "tamta" postava, opět, přijde. Od chvíle kdy učiní svou pomstu je to zase naprosto prvotřídní a bez výhrad, akorát prostě tak nějak navíc. Ovšem tady je na vině spíše Pagnolova předloha. Osobně bych býval raději uvítal jeden tří hodinový perfektní film, než dva velmi dobré stodvacetiminutové, ale... Ale lepší než drátem do oka, že? (25.05.2008)

Pokračováni zfilmovaného románu Marcela Pagnola navazuje na film Jean od Floretty. Před deseti lety César se svým strýčkem způsobili smrt hrbáče Jeana a ukradli vodu z pramene na jeho pozemku. Nastává čas zúčtování. Pomsta na sebe bere podobu krásne hrbáčovy dcery Manon, do které se César nešťastně zamiluje. Manon hraje mladičká a krásná Emmanuelle Béart a když sa nahá koupe se svými kozičkami, tančí a hraje na harmoniku, je opravdu přesvědčivým ztvárněním divoké a nespoutané krásy, která jediným dechem vyfoukne Césarovi rozum z hlavy. (04.09.2008)

Pokračovaní se mi tentokrát líbilo ještě víc než začátek příběhu. Klady "Jeana od Floretty" zůstávají (jakkoliv může filmový fanoušek postrádat herecké umění G. Depardieua), děj ještě nabírá na dramatičnosti, divák si užije zajímavých (byť zčásti předvídatelných) zvratů, provensálké krajiny i tamního koloritu. "Manon od pramene" má však oproti prvnímu dílu jednu nespornou přednost - Emmanuelle Beártovou v titulní roli. Ona je to stále krásná ženská, ale tenkrát v těch jednadvaceti byla prostě k nakousnutí :-) . (02.09.2008)

75 % - Bez znalosti Jeana od Floretty nemá cenu sledovat. Je trochu škoda, že první půlka snímku je strašně roztahaná a na vykonání pomsty (ke kterému beztak dojde) čeká divák nesnesitelně dlouho. Pak je to strhující drama s pointou, kterou možná někdo, kdo to celé pozorně sledoval, z náznaků (především prvního dílu) vytuší, nicméně tento dvojfilm korunuje s mrazivou naléhavostí. (27.04.2010)

Český ruralismus první poloviny dvacátého století nebyl v širší rodině evropských národů osiřelým jedináčkem; naopak, spíše musíme hledat - a nenacházet - ty národní literatury, které by se vyhnuly zobrazení svého venkova. Podle všeho skvělá literární příloha našla v tvůrčím týmu filmu rovnocenného spoluhráče. I jeho zásluhou před námi ožívá zašlý svět, obývaný lidmi, kteří určitě nebyli lepší než my. Svět až chorobného pobožnůstkářství, pokleslého republikánství Třetí republiky, drobných lidských závistí i zákeřných malicherností nezřídka zločineckého přesahu - v určitém ohledu svět potomků NAŠICH FURIANTŮ nebo skvělých próz Františka Křeliny, českých paralel, které nám lépe umožní pochopit mravní schémata, k nimž se vztahoval hodnotové ideály těchto jihofrancouzských venkovanů. Zprvu spíše stereotypní obraz všedního dne malé francouzské vesnice a odtrženě žijící kozačky-pastevkyně koz se postupně rozrůstá do sourodého celku pojivem postupně poodhalované tragédie, nesoucí ničivý potenciál zmaru a zkázy pro vymírající nejmohovitější selskou rodinu tohoto uzavřeného mikrosvěta. Krůček po krůčku s odzbrojující samozřejmostí rafinované prostoty, která je neomylným znamením skutečně velkého umění, tak ožívá nadčasové téma užívající jako převleků klasických látek dosažitelné lidské historické paměti. Pocit nezvratné osudové tragédie, pocit světa cyklického vesnického roku snad pozdních třicátých nebo raných padesátých let, pocit záměrně vyvázaný z bližších časoprostorových souřadnic konkrétnější doby toto poznenáhlu sílící pohnutí citu i mysli ještě dále zesiluje a znásobuje. Stojíme před tímto divadelním monumentem stříbrného plátna a opakovaně si uvědomujeme: to jsou naše kořeny. Skutečné kořeny. (04.11.2008)