Zvrácený

Film v násilnosti, zvrácenosti může působit jako moralita, která získává přesvědčivost právě tím neobyčejným použitím prvků násilí. A jako zrcadlo nastavené podobným způsobem, jak to kdysi provedl Stanley Kubrick (jehož mistrovství Noé obdivuje) ve filmu: Mechanický pomeranč. Asi to není náhoda, že jméno hlavních postav obou filmů je Alex a že v nich zní jako kontrast povznášející Beethovenova hudba. I když nikdo nezpochybnil jeho mimořádnou působivost, jde podle jedněch o nechutné dílo těžící atraktivitu ze šokujících scén, zatímco podle druhých film vlastně odhaluje násilí jako temný stín lidské povahy i jako produkt odcizení. Sofistikovaná scéna (znásilnění) v tunelu bez jediného střihu je ukázkovou formou násilí a Noéovou režijní zručností - při téhle scéně se maximálně dvakrát nadechnete. (29.06.2012)

Hm, jaký to zajímavý vjem, skoro se mi během závěrečných sekvencí filmu dralo na mysl, že jsem byla proti svojí vůli vzdělána. Procházím teď jakýmsi obdobím života, kdy mám tendenci vymezovat se vůči své předchozí etapě, kdy jsem adorovala filmy zobrazující násilí (zejména) proto, že jsem si připadala jako veliký borec, že se na to vůbec vydržím upřeně dívat a neucukávám pohledem někam vedle. Přirozenou reakcí na to je, že teď mám zase tendenci jakýkoliv film, který dle mého "neopodstatněně" zobrazuje násilí, velmi brzy odsoudit. Během první poloviny sledování Irreversible jsem si zformovala názor, že film je zbytečný a nesnaží se nic říct, jenom šokovat "ty slušné" a tak dále a tak dále. Jenomže potom... ta zelená tráva! Ty květované šaty! Ta deka! Ta kniha! - V době psaní tohoto původního komentáře, v roce 2011, bylo hodnocení tři hvězdičky. Dnes, 2012, chápu, že čas vše zničí, a hodnocení zvyšuji na pět. ♥ (09.01.2011)

Francouzský provokatér Gaspar Noé dělá ve ZVRÁCENÉM psí kusy, aby nějak, respektive jakkoli ozvláštnil jednoduchý příběh a zaujal diváky, ať už ulítlou (doslova) kamerou a la zpomalený pohled letící mouchy, veledlouhými depalmovskými záběry, obrácenou chronologií scén jako Nolan v MEMENTU či otevřenými scénami sexu a násilí. Jenže z neposedné kamery brzy začnou bolet oči a člověka přestane bavit luštit, co je zrovna v obraze, maximálně retardovaný děj v druhé půli nudí a scény zabití minimaxem a znásilnění Monicy Bellucci mají díky vyprávění příběhu od konce jen omezený emocionální účinek, protože o aktérech těchto scén při nich ještě nic nevíme. Noého vizuální exhibování a experimentování s formou navíc kazí zážitek z realistické podívané. (14.08.2006)

Ak hľadáte maximálnu koncentráciu explicitného hnusu, špiny, naturalizmu a násilia, tak táto exkurzia do Noeho hlavy musí uspokojiť aj najväčšich labužníkov. Nasilnejšie okamihy prídu keď si človek uvedomí, že v takom svete naozaj žije. Čo sa týka inkriminováných scén, oveľa viac ma vzal hasiaci prístroj. Film, na ktorý sa proste nazabúda. (24.06.2006)

Na konci zůstává hecování diváků na téma "kdo neodtrhl zrak" a očividná otázka, zda by film měl být do extrému hnanou zkouškou otrlosti. Za mě rozhodně ne a tím pádem nevím, proč Noé natočil takový přehled krutosti, nevím, co jím chtěl říct a vůbec se mi nelíbí to, jakým způsobem se snaží odlišit od středního proudu. S podivem pak je, že i přes negativní přístup k divákovi se scénář snaží na několika momentech sáhnout lidem do duše. Zvrácený je o sugestivitě a o tom, že podobné výjevy jinde neuvidíte. I přes samoúčelnost převráceného postupu vyprávění uznávám jistou kvalitu, konkrétnost formy a nezaměnitelnost. Až se ale jednou bude hlasovat o zásadovosti tohoto počinu, nepočítejte se mnou. (22.03.2006)