Andrej Rublev

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Cítím se ošizen, že mi nebylo dáno, aby se mi líbil typ filmů, jako je tento či Markéta Lazarová, v nichž chybí trocha vlídnosti a kde jako by nikdy ve středověku nesvitlo slunce, bylo pouze zamračeno či pršelo, všude marast a to i ve vzájemných mezilidských vztazích, až se divím, že lidstvo nevymřelo, byla-li by toto opravdu soustavná realita. Film je pojat jako několikadílná historická freska jen velmi volně na sebe navazujících epizod, v nichž některých, kdyby postava A. Rubleva chyběla, vůbec nic by se nestalo. Kdo k filmu prvoplánově přistupuje jako k životopisnému filmu o A.R. jako vynikajícímu autorovi ikon, bude asi rovněž zklamán a pár barevných snímků na konci to už nevytrhne. Každopádně mě omráčil už začátek filmu, kde ruskému mužikovi začátkem 15. století byl znám princip a praktické použití horkovzdušného balonu, což ve mně vyvolalo dojem, že půjde o podařenou veselohru. (24.07.2005)

Ať už díky prostředí středověku nebo otázky hledání boha a smyslu bytí Andrej evokuje Vláčilovu Marketu Lazarovou nebo ještě spíše Bergmanovu Sedmou Pečeť. Hlavní hrdina se proti krutosti okolí také obrňuje vlastním přetransformováním víry. Vyslovuje slib mlčení a přestává dělat to, co bylo dříve jeho posláním a co uměl nejlépe – nechat skrze své dílo k ostatním lidem promlouvat boha. V kontrastu s Rublevovým zahozeným talentem a schopnostmi je mladý zvonař se zbrklou touhou tvořit a také po sobě zanechávat hodnoty. (04.01.2011)

Takřka tří a půl hodinová cesta Andreje Rubleva za poznáním Ruska v počátcích 15. století. Vzhledem k tomu, že mu byla na tuhle cestu dáno tolik času, tak ji vykonal skutečně důkladně. Právě stopáž je to, co musím filmu vytknout. Film mě ovšem dostal svojí syrovostí. Film má prostě pasáže silné po filosofické stránce, dále velmi emotivní pasáže a bohužel i ten zbytek, kde toho příliš mnoho k vidění není. Stalker se mi líbil mnohem více. Tohle dílo je určeno výhradně Tarkovskijho obdivovatelům.Ostatní nad ním jen těžko povedou nějaký masturbační maraton. 3*...za každou hodinu jedna... (27.11.2012)

Mám hned několik prostých důvodů, proč se mi Rublev moc nelíbil. -- 1. EMOCE: Pokud zaznamenám v 200 minutové stopáži pouze cca 30 minut, které mě pocitově zaujmou a posadí mě pevně na zadek, tak prostě od přírody nemůžu být spokojen. 2. PŘÍBĚH: Je sice časově a vypravěčsky rozsáhlý, bohatý na postavy a dobové prvky, avšak formálně je až neúnosně roztahaný, zbytečně poetický a téměř po celou dobu jednoduše nudný. Mezi kapitolami jsou sice viditelné souvislosti a vše dává dohromady srozumitelný celek, ale Tarkovskij zasahuje do děje často velmi necitelně, jen okrajově přibližuje časové skoky a divák často neví co, kde a kdy se vlastně děje. 3. HUDBA: Zatímco česká Markéta Lazarová se svou unikátní ponurou výpravou výrazně opírá o nádherný hudební doprovod, zde tahle nezbytná složka všech kvalitních filmů trestuhodně absentuje (mrzí mě to hlavně v ohledu na závěrečnou scénu, kde se projeví přímo enormní hudební potenciál). -- Co se už ale z pohledu kvality upřít nedá, je vymazlená, obrazově neskutečně autentická a surová výprava, kterou by si dali za rámeček všichni velcí režiséři, a také historická věrohodnost co se podoby světského života v 15. století týče. Ani to však nedokáže zakrýt ten smutný fakt, že jsem většinu filmu spíše odevzdaně přetrpěl a že jsem se cítil v naprosto, ale v naprosto jiné společnosti než před dvěma týdny u geniálního Stalkera... 65% (24.02.2014)