Andrej Rublev

Možná by se film měl sledovat v parném létě, tak studený je. Vše před kamerou se odehrává jako pohyb cizorodých těles, nikde špetka emoce, nikde náznak zaujetí. Definitivně jsem se smířila s tím, že Tarkovskij nebyl režisér pro mě. Závidím ostatním jejich nadšení z jeho filmů, ale absolutně ho nedokážu sdílet. (04.05.2013)

Výborná Tarkovského práce, která budí respekt jak co se týče myšlenek, tak monumentálnosti. Bohužel ta okázalá "uměleckost" je tu až moc velká a drží si to ode mě odstup... Mám radši, když z filmu spíš přirozeně vyplývá, jako u Stalkera. i když to je samozřejmě jen subjektivní pocit. Pět hvězdiček tentokrát nedám, i když rozhodně smekám... A neviděl jsem naposled. (07.10.2010)

Ohodnocení Andreje Rubleva bylo pro mě jedním z nejrozporuplnějších rozhodnutí, která jsem řešil po zhlédnutí filmu. Na jednu stranu jde o neuvěřitelně rozvleklý film s obrovsky přetaženou stopáží, který by se dal zkrátit na polovic. Na druhou stranu lze z tohoto díla cítit jisté poselství a rozmáchlost, což dokáže málokterý divák pochytit (já se řadím do té početnější skupiny, která film viděla a nepochopila). Kdybych měl převyprávět děj snímku, tak bych s tím měl značné problémy - Andrej Rublev, příroda, kostel, malby, Tataři, odlévání zvonu (což byla nejlepší část filmu), ... Asi jsem filmový barbar, ale nemůžu ohodnotit Rubleva plným počtem, a vlastně ani čistými 4*, protože když si to všechno srovnám v hlavě, tak mi z toho vyjde tak 70%. Zkrátka film, u něhož chápu to vysoké hodnocení, ke kterému se však přiklonit nemohu. (20.03.2011)

(2x) - Teprve druhý celovečerní snímek Tarkovského o životě ruského malíře ikon je rozdělen na několik kapitol z Rublevova života. Sám režisér shromaždoval materiály o jeho životě několik let, nechtěl jen nahromadit suchá fakta, ale přiblížit lidem myšlenky tohoto výjimečného muže. A tak vznikl černobílý historický film, který sám o sobě není pouhou rekonstrukcí, ale spíš pohyblivou ikonou, která vypráví svůj vlastní příběh. Už ten černobílý obraz bývá v některých scénách až příliš výtvarně ztmaven či zkontrastován, takže vypadá opotřebovanější/starší, než je. Některé tahle ponurost černo-šedé může zaktivizovat, jiné -zhýčkané barevnými filtry moderních filmů - spolehlivě uspat. Pokud jde o mne, zůstávám nestranným středem, protože to není jen obrazová stylizace, co dělá Rubleva ojedinělým. Příběh není pojat jen jako studie jedince, který překročil stín své doby, aby pak za to platil, ztratil iluze, sám sebe a nakonec se při fenomenálním gloria zase našel, byl uznán a umřel. Andrej není hlavním hybatelem děje. Vše, čím prochází se sice děje za jeho přítomnosti, ale zřídkakdy jím přímo ovlivněno. Jsou to právě jeho oči, kterými vnímáme svět. Zprvu vidíme idealistu, který chce sloužit lidem, aby se místo toho setkal s lidským nepochopením, nenávistí a dokonce vraždou. Je proto zbaven iluzí až naturalistickým způsobem (masakr v kostele). Pak se nám Rublev ztrácí ze zorného pole, odsunut do rozjímání a pokání. Poslední kapitola je zaměřena na jinou postavu, která zdánlivě nemá s Rublevem nic společného. Až později, kdy se ukáže její talent a nečekané schopnosti se navrací na plátno Rublev jako hlavní postava a je jasné, že oba jsou v podstatě stejní. Slovo závěrem - Tarkovskij vyhnal historický film na nové zelené pastviny (kde se pasou koně ze začátku i konce filmu), aby ukázal, že někteří nadčasoví průkopníci si nezaslouží rozplácnout na zemi (jako muž v úvodní kapitole). (26.07.2006)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)