Nostalgie

Andrej Tarkovskij je režisérským mágem, zejména pokud jde o vizuální stránku a zpracování filosofické hloubky tématu (jeho sci-fi Solaris patří mezi moje nejoblíbenější filmy vůbec), Tonino Guerra patřil v té době již dávno k renomovaným scenáristům (majíc na kontě i takové skvosty jako Ctihodné mrtvoly) a Oleg Jankovskij i Erland Josephson jsou vynikající herci. Nicméně sešlost kvalitních tvůrců před a za kamerou dávající vzniknout sérii osobitých scén mi nepostačí, schází-li filmu příběh (který třeba zmiňovaný Solaris i navzdory velmi pomalému tempu má), případně alespoň náznaky napětí. Byl jsem připraven na film založený na komorním rozjímání, měl na to čistý nerušený klid v správné náladě a těšil se na téma cesty po stopách starého skladatele i básnika. Bohužel značná část zpracování mne spíše nudila, než aby vyvolávala výraznější emoce a ani ten styl zde již nedokážu považovat za tolik originální, protože mám dojem, že pan režisér hodně vykrádá sám sebe z předchozích filmů a takřka identický vizuál předvedl již v Stalkerovi. Škoda, že si Tarkovský alespoň jednou, dvakrát nevzpomněl během natáčení i na diváka, výsledek na mne navzdory všem kladům působí poněkud roztříštěně a nerad to říkám, ale v některých scénách až samoúčelně (to zejména závěr s Jankovského nekonečnou procházkou v opuštěném prostředí se svíčkou v ruce). . . . Takže, abychom si z Nostalgie alespoň něco zapamatovaly, zopakujeme si tu anekdotu, jo? Jeden člověk zachraňuje druhého z velké bažiny. Nasazuje při tom vlastní život. Pak oba leží u bažiny a vzdychají. Nakonec se ten zachráněný zeptá: "Cos to udělal?" / "Co asi? Zachránil jsem ti život." / "Ty hlupáku! Já tam žiju!" :-) :-) 55% (26.04.2020)

Předposlední film Andreje Tarkovského se zabývá tématem pro něho v té době nejaktuálnějším - vykořeněností z rodného místa. Příběh vypráví o sovětském spisovateli, který přijíždí do Itálie, aby zde studoval dílo svého krajana, skladatele. Postupně však zažívá pocity odcizení, které mu začínají bránit v další tvorbě. Pokud znáte dílo Andreje Tarkovského, asi je vám jasné, že děj nehraje žádnou větší roli. Režisér se více soustředí na niterné pocity postavy, vyjádřené často symbolicky a expresivně obrazem. Prostředí, atmosféra, pocit oné nostalgie a vnitřního smutku, jsou tím nejpodstatnějším, co činí nejen z tohoto snímku velkolepý film, u něhož je nutné nechat se podobný způsobem při sledování pročistit a samozřejmě naladit na stejnou vlnu. (12.12.2008)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

Tenhle film jsem viděl kdysi dávno, označil ho za nepochopitelné umění a zapomenul. Co se změnilo po letech? Vlastně málo. Opět jsem sledoval postavy, kterým jsem nerozuměl, vedoucí dialogy, které mi nedávaly smysl. Čistě z estetického hlediska se dá kochat pečlivě inscenovanými záběry, díky kterým jsou některé scény až fascinující. Ale vzadu v hlavě pořád hlodá pocit, že tím autor možná chtěl něco říci. Tarkovskij byl prostě duchovně někde úplně jinde než já, a tak se na jeho filmy zřejmě nikdy nenaladím. (09.11.2016)

Všetko, čo bolo v tom filme farebné, ma celkom bavilo. Vážne. Blázon Domenico a jeho príbeh, Eugenia a jej záverečný monológ ... aj keď mudrovali to nebolo márne. Lenže potom Tarkovskij ubral na farbe, a to čiernobiele, to bolo mimo mňa ... moc poetické, doslova básne na filmovom plátne. Mňa už tie na papieri extra nebavia. Lokality v Tarkovského filmoch sú ale fantasmagorické. Hra so svetlom a jednotlivé obrazy skvelé. Ách jáj ... Andrej, Andrej. 3,5* (30.05.2017)