Oběť

Musím se přiznat, že Zónu miluju – „nostalghicky“ samozřejmě. Nejenže informace na tomto řekněme blogu potěší srdce každého fanouška filmového umění, ale od té doby, co vydávají ve spolupráci s Aerofilms i DVD, nezná moje spokojenost mezí. Nedávno potěšili vydáním Nebe nad Berlínem, začátkem února pak dvojdiskem s Tarkovského Obětí. Film, jenž je režisérovou labutí písní, trvá 143 minut – nejenže se totiž můžeme nechat okouzlit dlouhými meditativními záběry (za kamerou stál Sven Nykvist), ale i dialogy a monology nabízejí opravdu hutnou porci témat k zamyšlení. Není divu, Tarkovský se pokusil o jakýsi sumář svého pohledu na život, na smrt, lásku a obětování. Dvojdisk stojí 650 Kč a dá se koupit na těchto stránkách. První disk obsahuje především film. Trvá zhruba minutu, než se načte menu, a najdeme zde možnosti nastavení, jako jediný bonus textové biografie herců a tvůrců a film v letterboxovém formátu 4:3 (1,85:1) se zvukem švédským v DD 2.0 a českými titulky. Druhý disk pak obsahuje dva bonusy, jež se tematicky k filmu vztahují. Dokument Režie Andrej Tarkovský trvá 97 minut, formát obrazu je 4:3, zvuk švédský DD 2.0 a titulky české. Velká část dokumentu se věnuje právě natáčení Oběti, uvidíme mnoho dění z místa natáčení, ale i snad jedny z posledních záběrů nemocného režiséra a jeho rozhovory. Druhý dokument – Sätta ljus – má 47 minut (a stejné technické specifikace) a věnuje se natáčení Oběti z hlediska kameramana a osvětlovačů a dalších technických profesí na place. Nutno ještě dodat, že jak technickým provedením, tak velkou péčí o dokonalý překlad titulků, potěší i tento disk milovníky díla Andreje Tarkovského. (30.08.2019)

92% - Krásný film, který pojednává o otázkách smyslu života, o strachu o své bližní, a především o oběťi, jakou je člověk ochoten přinést vyšší instanci, jen aby je ochránil před nevyhnutelným. Celý se pohybuje na pomezí mezi realitou a jakýmsi viděním, přičemž ani na vteřinu se divákovo oko nenudí. Spolupráce Tarkovského s Nykvistem zde podle mě trhá rekordy v kategorii "co všechno se vejde do jediného záběru". Na začátku a na konci zazní slavná, nádherná Bachova arie "Erbarme Dich, mein Gott". Na začátku jsem nevěděl proč zrovna tato hudba, na konci jsem to věděl zatraceně dobře. Velký zážitek. (20.04.2006)

myslím si, že Tarkovský už věděl, že je to jeho poslední film, možná proto je vlastně nejobecnější, co se týče zaměření, možná proto jej věnoval svému synovi, možná proto je hlavní postavou bilancující starší muž, který se "to všechno" snaží nejdříve shrnout a posléze zachránit... první půlka filmu je nezvykle temná (vizuálně) - nic pro šeroslepé osoby tedy :) pořádně jsem si obličeje všech postav prohlédl až po půlce, kdy se konečně rozední - je to schválně, nebo jsem vážně tak slepý? co dodat dál? vizuálně je to prostě Tarkovský, hudby je málo a je skvěle vybraná, o herectví se dozvíte zajímavé věci přímo ve filmu, obsah je širokopásmý (zajímavé slovo, nevím jakým jiným bych to měl vyjádřit...) - - - celkově účinek o něco slabší než třeba Stalker, přesto skvělý a poctivý Tarkovský, jak ho mám rád - 9/10 (22.01.2007)

Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ (02.12.2011)

Tento duševně apokalyptický testament je velmi náročným soustem na konzumaci i trávení. Tarkovskij s vědomím blížící se smrti již pravděpodobně prozřel, kterým směrem vede jeho cesta k bohu a vyzpovídal se naposledy pozemskému světu o svém smíření, o nalezení duchovního smyslu bytí, o víře, o významu obětování. Tentokrát nejen velkolepě obrazově, ale zvláště hojně verbálně. Zanechal kryptický vzkaz nastupujícím pokolením a teď už je jen na každém z nás, jestli mu otevřeme svou mysl. (24.11.2011)