Solaris

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

Tarkovského filozofická fantasy, s ktorou sa mimoriadne pomazlil...tak mnohovýznamový a brut intelektuálny film som skutočne ešte nevidela. Dynamika na bode mrazu, avšak prehypermegalouchvacujúca vizuálna stránka a vskutku elegantná filmová lyrika. Svojou hĺbkou je veľmi ťažké Solaris vstrebať na jeden krát, no ja som to horko ťažko dolámaná s preležaninami na zadku nejako dopozerala... (29.12.2006)

Film se mi zdá býti ještě lepším než kniha (Lem v ní utkvívá příliš v technických popisech planety, které jsou pro ústřední konflikt filmu, beznadějný boj svědomí a konečné smíření s osudem, zcela podružné). Naopak zde... Pokud jdete do kina s cílem odpočinout si od starostí a vymýt si hlavu, nemůžete se hůř splést. Tento film podporuje mozkovou činnost :) (17.01.2007)

Odpověď na 2001? V tom případě dávám jednoznačně přednost Tarkovského vizi před tou Kubrickovou (tímto se omlouvám mým oblíbencům Straussovi mladšímu a Halovi 9000). Nestává se mi zrovna často, abych se setkal s filmem, který zároveň funguje jako sci-fi, filosofická debata o životě, kvalitní vizuální podívaná a studie vztahu muže a ženy v jiném světě (tím vším totiž snímek je a velmi dobře drží pohromadě). Herecké výkony skoro strhující, myšlenková potrava více než výživná, dlouhou dobu je přítomné také napětí a po celou dobu těžko popsatelná Atmosféra (své udělala také vhodně zvolená Bachova hudba). K plnému počtu mi schází trochu toho prostříhání, odstranění nic neříkajících scén (v Rublevovi to byly nástěnné ikony, tady zas třeba obrazy v knihovně; ale zatímco ve starším Tarkovského díle jsem tušil, že mají nějaký pro mě skrytý smysl, tady mi to přišlo jako samoúčelné umělecké nic, které ještě k tomu narušilo jinak perfektní „beztížnou“ scénu) a objasnění alespoň některých otázek (ani ne tak důležitých, jako spíš nedořešených detailů, které snižují můj divácký zážitek z filmu). Prozatím to proto budou silné 4*, ale k filmu bych se rád v budoucnu vrátil, ať už kvůli tomu nestandardnímu vztahu či filozofickým myšlenkám. (23.03.2014)

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)