Ivan Hrozný I.

Po pravdě příjemné překvapení, trochu jsem se obával filmu hodně podobnému Alexandru Něvskému, ale nestalo se tak. Mimo fascinující hudby S.Prokofjeva, která se k dramatických pasáží náramně hodí, vyniká film především také jako hodně silné drama se skoro až komorní atmosférou, děj nám pak přibližuje snahu nově jmenovaného cara Ivana, v prvním díle zatím marnou, o vytvoření jednotné Ruské říše, které bude vládnout jediný člověk, a tím měl být právě on. 80%. (01.02.2010)

Ivan hrozný je prvotriednou ukážkou Ejzenštejnovho štýlu. Film je rozhodne pôsobivý a čo je hlavné pracuje z detailmi. Každá jedna scéna je nasnímaná z rôznych uhlov, môže sa popýšiť honosnými kulisami a snaží sa o čo možno najvernejšie zachytenie doby v ktorej Ivan Hrozný žil. Tento prológ nám ukazuje počiatok vládnutia tohto vládcu, od jeho nástupu na trón až po smrť jeho manželky. Prechod z dobrého vládcu, ktorý chce zaviesť v Rusku reformy pre zlepšenie životných podmienok obyčajného ľudu, po monštrum trpiace paranojou, je tu podaný pomaličky, minimalisticky a predchádzajú mu scény, ktoré vysvetľujú vzťahy na kráľovskom dvore a ich vplyvy na osobnosť veľkého Cára. Rozhodne sa jedná o Ejzenštajnovo vrcholné dielo, ktoré stojí za pozretie. Celkom ma to navnadilo na druhú časť. (07.04.2011)

Film, ve kterém se dokonalé, geniální a neuvěřitelně působivé scény mísí s totálně nudnými pasážemi, při kterých má pozornost klesala na nulu. Bohužel je to tak půl napůl. Hodně se mi líbilo obléhání Kazaně nebo ta jedna z posledních scén, kde se na zdi odráží Ivanova obrovská silueta. Nicméně Alexandr Něvský nebo Deset dní, které otřásly světem mě zaujaly mnohem víc. (14.07.2011)

Fanúšikovia slávnej Ejzenštejnovej nemej "trilógie" môžu byť z klasicky montážneho Ivana Hrozného mierne sklamaní. Ja v ňom cítim určitú neistotu v dialógoch, expresívne herectvo, ako v japonských filmoch na úkor psychológie postáv. Režisér je určite silnejší a istejší v obrazoch, či už v nereálnych predimenzovaných tieňoch Ivana, ale predovšetkým vo veľkolepých exteriérových scénach s mohutným komparzom, i keď bez poriadnych bojových scén. Napadá ma paralela s hollywoodskymi hercami a režisérmi a ich problémami pri prechode na zvukový film, ako aj podriadenosť štúdiovému systému na západe verzus podriadenosť Stalinskému režimu na východe. Stále je ale lepšie mať svoj materiál pod producentskými nožnicami, ako svoj krk pod mocenským nožom, takže Ejzenštejn mal svoju úlohu zťaženú. Vládne intrigy, politikárčenie a historické udalosti sú natoľko filmovo príťažlivé sami o sebe, že film vás bude baviť aj napriek spomenutým nedostatkom. Napríklad aj vďaka striedmej stopáži, respektíve kvôli rozdeleniu jedného filmu na dve časti. (18.03.2013)

Čtyřicátá léta představují ve vývoji poetiky hraného filmu přechodné období, které se otevírá směrem k moderně; přesto nebo právě proto "staré" filmy vznikaly minimálně do konce padesátých let. Velkolepá filmová freska přináší tragickou vládu jednoho z nejrozervanějších držitelů carského trůnu. Syn Vasilije III. nastoupil vládu jako pětiletý chlapec se zřejmě vrozenou psychickou indispozici. Jeho vláda vedle trvalých změn ruské státnosti (dobytí posledních chanátů-zbytků Zlaté hordy s výjimkou Krymského), přenesení expanze na Sibiř a neúspěšný pokus o průnik k Baltu (livonská válka) vytvořila základy státu, které v některých ohledech přetrvaly až do současnosti Ruské federace. Na druhou stranu právě tato vláda třetího ruského cara otevřela cestu k velké vnitřní krizi Moskevské Rusi na počátku XVII. století, jež vyvrcholila polskou okupací Moskvy. Patos, nesený nadšením ï přechodnou nadějí na lepší budoucnost po vítězství v druhé Velké vlastenecké válce, je současně i způsobem, jímž mohl Ejzenštejn alespoň zčásti negovat vracející se kult Stalinovy osobnosti a nový rozmach gulagu. Jisté je, že i v tomto případě na sklonku svého života vytvořil další nadčasové dílo. Jako v jiných případech i tentokrát na objednávku bolševického režimu. (01.03.2008)