Ivan Hrozný I.

O stupeň lepší než Alexandr Něvský. Přesto ale Ejzenštejna tak úplně neberu. Ta práce s kompozicí je svojí okázalou genialitou až přepálená a film vypadá nelidsky. Když se k tomu připočte neskutečná teatrálnost, je to něco nesnesitelného. Že jde o záměr, má pro mě malou váhu. Do jisté míry tu práci a jistou autoritativnost uznávám. Na druhou stranu ale nedokážu jen tak říct "je to dobrý film". Čtyři hvězdy si ale neodpustím. (06.08.2012)

Po pravdě příjemné překvapení, trochu jsem se obával filmu hodně podobnému Alexandru Něvskému, ale nestalo se tak. Mimo fascinující hudby S.Prokofjeva, která se k dramatických pasáží náramně hodí, vyniká film především také jako hodně silné drama se skoro až komorní atmosférou, děj nám pak přibližuje snahu nově jmenovaného cara Ivana, v prvním díle zatím marnou, o vytvoření jednotné Ruské říše, které bude vládnout jediný člověk, a tím měl být právě on. 80%. (01.02.2010)

Podobne ako Krížnik Potemkin alebo Desať dní, ktoré otriasli svetom, je to len sprostá propaganda natočená na Stalinovu objednávku, a preto nemá žiadnu hodnotu. Ivan IV. Hrozný bol podľa tohto diela vlastne ľudomilom. Musím teda zopakovať, že Ejzenštejn bol večný klamár a propagandista, riťolez komunistických degenerov. (25.12.2017)

Čtyřicátá léta představují ve vývoji poetiky hraného filmu přechodné období, které se otevírá směrem k moderně; přesto nebo právě proto "staré" filmy vznikaly minimálně do konce padesátých let. Velkolepá filmová freska přináší tragickou vládu jednoho z nejrozervanějších držitelů carského trůnu. Syn Vasilije III. nastoupil vládu jako pětiletý chlapec se zřejmě vrozenou psychickou indispozici. Jeho vláda vedle trvalých změn ruské státnosti (dobytí posledních chanátů-zbytků Zlaté hordy s výjimkou Krymského), přenesení expanze na Sibiř a neúspěšný pokus o průnik k Baltu (livonská válka) vytvořila základy státu, které v některých ohledech přetrvaly až do současnosti Ruské federace. Na druhou stranu právě tato vláda třetího ruského cara otevřela cestu k velké vnitřní krizi Moskevské Rusi na počátku XVII. století, jež vyvrcholila polskou okupací Moskvy. Patos, nesený nadšením ï přechodnou nadějí na lepší budoucnost po vítězství v druhé Velké vlastenecké válce, je současně i způsobem, jímž mohl Ejzenštejn alespoň zčásti negovat vracející se kult Stalinovy osobnosti a nový rozmach gulagu. Jisté je, že i v tomto případě na sklonku svého života vytvořil další nadčasové dílo. Jako v jiných případech i tentokrát na objednávku bolševického režimu. (01.03.2008)

Přípravy na státnice mi pod ruku házejí opravdové skvosty. Což o to, Ejzenštejn docela zajímavě pracuje s předkamerovým prostorem, využívá klamání perspektivou a i ve 40. letech se nezbavil těch specifických montážnických střihových postupů. Jenže je to k smrti nudné a směšné. Herci kulí oči na plné obrátky, neustále prkenně stojí jako panáci a pronášejí vzletné kecy o ničem. Postavy tak nejsou lidmi, ale trapnými loutkami, které si Ejzenštejn vodí k obrazu Stalinovu. Nuda k uzoufání a sranda k pláči. 2/10 (25.05.2018)