Deset dní, které otřásly světem

Dá se sice říci, že vizuální řeč zprostředkovaná montáží dostatečně vykresluje emoce a směřování jednotlivých scén a není tudíž potřeba rozumět všemu do detailů. Jenže při poměrně dlouhé stopáži se jednotlivé epizody slijí do vířivého kaleidoskopu rychlých střihů, které bez podrobnější znalosti historické situace nemusí dávat smysl. Nedokážu posoudit, nakolik za to může vynucené přestříhání filmu, ale v určitém momentu jsem se začal ztácet v tom, kdo je kdo a kdo je proti komu. V mnoha komentářích tady na CSFD se píše, že se jedná o lepší film než Potěmkin - dovolím si namítnout, že tomu tak není - Potěmkin má velmi čistou, přehlednou strukturu, která dovoluje porozumět i člověku bez předchozích znalostí - strhne svým revolučním nadšením takřka každého a vystačí si s filmovým ztvárněním reality. Naproti tomu Oktyabr je v některých momentech až nepřehledný, svou historickou doslovností nutí diváka neustále přemýšlet, co se to ve filmu právě děje a jakou postavu to právě sleduje. I přes to je to naprosto zásadní podívaná, která ukazuje nejen fantastické Ejzejštejnovo zvládnutí montáže, ale i sílu tehdejší sovětské avantgardy v té nejryzejší podobě. (07.12.2009)

První čtvrtina minulého století byla vrcholným vzepětím jak vzmachu, tak tragédií ruské společnosti. Zrušení nevolnictví Alexandrem II. otevřelo před ruskou společností éru rychlé substanciální europeizace, jež se záhy projevila objevením řady vynikajících osobností ve většině profilujících odborností a činností moderní civilizace. Slabina - přežívající vesnická občina a primitivnost ruské vesnice, tvořící stále kolem 85-90% společnosti - však zůstávala. Varovná znamení - potupná porážka v rusko-japonské válce, první ruská revoluce - byla však akceptována jen zčásti. Stolypinovské období, které účinná řešení těchto strukturálních slabin mohlo jen naznačit, vystřídala první světová válka, jež hrozila ruskou národní katastrofou, plně srovnatelnou s obdobím smuty (1605-1613), a záhy i válka občanská. Druhá ruská říjnová revoluce, která propukla v listopadu 1917, se stala katalyzátorem občanské války, v níž se vítězní bolševici v konfrontaci s bílým hnutím, postrádajícím jednotu i sjednocující myšlenku, nakonec profilovali jako jediný ruskotvorný činitel. Étos NEPu, éry limitovaného soukromého podnikání, konvertibilní měny (červoňce) i rozmachu uměleckých avantgard a vědy i bolševického předstalinského systémového tápání, je současně základnou, z níž vyrůstá patos a hrdost Ejzenštejnových DESETI DNÍ. Kolektivní drama, jež svými postupy osciluje mezi hraným filmem a dokumentem, na minimum stlačuje prostor pro protagonisty obou stran - Uljanova-Lenina, Bronštejna-Trockého (to je ta postava, která před dotěrnou kamerou důrazně zavírá dveře jednací místnosti vojenského výboru petrohradského sovětu) i Kerenského. Vlastní průběh dobývání Zimního paláce odpovídá více či méně skutečnosti: Bitva o ruskou budoucnost probíhala na relativně malé ploše s pominutelným množstvím bojovníků na obou stranách a v pomyslné mozaice života milionové metropole představovala jen jeden z jejích kamínků. Ulice zářily světly veřejného osvětlení, proudily po nich davy, restaurace a kavárny byly plné, divadla a koncertní síně hostily jak umělce, tak jejich obdivovatele. Petrohradská revoluce - v protikladu k moskevské - ze všeho nejvíce připomínala naši něžnou revoluci. Cenzurní zásahy, jejichž dosah si můžeme jen domýšlet, dřeň filmu ponechaly většinově nedotčenou. Obraz DESETI se v podstatě překrývá se slavnou knižní výpovědí amerického novináře Johna Reeda. DESET DNÍ náleží v Ejzenštejnově jedinečné filmografii nesporně nejen k tomu nejlepšímu, ale i nadčasovému. (28.10.2010)

Idealisticky pomýlené majstrovské diela (rasistické Zrodeniu národa a fašistický Triumfu vôle) dostali v Rusku bračeka. A je to podívaná ako hrom. Samozrejme som mal problém s fandením spravodlivému bolševickému ľudu v boji proti kapitalistickým diablom, ale inak je to filmárska slasť. Dobýjanie paláca, zhadzovanie sochy, úvodný masaker alebo absolútne DO-KO-NA-LÁ scéna dvíhania moste sú proste úžasné. 9/10 (27.07.2017)

Pravda je, že Marx vymýšlel svoje teorie o revolučním vítězství proletariátu v souvislosti s průmyslově vyspělými zeměmi. Marxistický "úchylkář" Lenin uskutečnil státní převrat za pomoci malé skupiny (polo)vzdělanců v zemědělském Rusku. A Ejzenštejn toto převzetí moci oslavil ve filmu, jehož části se stále objevují v nejrůznějších dokumentech o říjnových událostech jako autentické- zejména davové scény, řečnící Lenin a klasika: námořník přelézající v dýmu výbuchů bránu Zimního paláce a následná přestřelka v chodbách (čirá fantazie). Pobaví i to, jak je těch pár rabovačů hned na místě odhaleno a soudružsky napomenuto. (09.12.2012)

Tohle se snad nedá nazvat jinak než působivou filmovou symfonií, v níž jsou obraz a hudba v dokonalém souladu a jejíž hlavní postavou je revoluce. Pánové Ejzenštejn s Alexandrovem vytvořili na zakázku doopravdy neobyčejnou rekonstrukci říjnových událostí ve stylu hraného dokumentu, kde je mnohé řečeno pouze výrazy ve tvářích neherců, z nichž doslova prýští emoce, a kde strhující amtosféru tvoří často jen naprosto úžasná kompozice a nadmíru vynalézavá kamera. Samo zachycení oněch událostí, s ohledem na dobovou situaci a vývoj prakticky nevyhnutelných, je učiněno se značnou dávkou oslavnosti boje mas za jejich ideály, přičemž ani v novém tisíciletí neztrácí takřka nic ze své oslnivosti. 100 % (02.05.2014)