Tělo mého nepřítele

Tak tohle bohuzel nevyslo, takle si cestu za pomstou fakt nepredstavuju. Prvni pulku filmu jsem pomalu nevedel, o co vlastne jde, reziser tam seka zabery ze soucasnosti i zabery, co se delo pred sedmy lety, bez nejaky logiky, takze jsem se v tom postupne prestal orientovat, do toho spousta postav a ani sem poradne nevedel, co resi. V druhy polovine uz se to sice drobet uklidni, ze je konecne jasny, co se deje ted a co uz se stalo, ale v postavach sem mel furt bordel a na zaver i dojde na neco cemu by se dalo rikat pomsta. Jenze to porad neni hlavni problem filmu. Hlavni problem je, ze ma film dve hodiny a neskutecne se tahne, hraje stale stejna hudba, resi se vicemene furt dokola totez a nic moc zajimavyho se nedeje, akce tu vlastne neni. Takze nam tu zustava jen slusnej Belmondo, kterej si tentokrat strihnul takovyho nesmlouvavyho tvrdaka a role mu docela sedla, i kdyz obcas se teda neudrzi a haze usmevy na vsechny strany. Ale samotnej Belmondo to proste nezachrani. (02.04.2009)

Po Strachu nad městem se Henri Verneuil rozhodl natočit tento podivný námět o pomstě zrazeného muže a jeho vzpomínkách. Sám Belmondo byl původně skeptický, přesto roli přijal. Vznikla skvělý portrét malého města s jeho zkorumpovanými a koumpujícími obyvateli. Scény z Belmondova nočního podniku mi trochu asociovaly mého oblíbeného Scorseseho. I obsazení vedlejších rolí se vyvedlo, obvzlášť Bernard Blier jako nepřítel, k jemuž odkazuje název filmu. A ten golfový konec... Myslím, že jsou dvě verze dabingu, obě s Jiřím Krampolem, ale na Blierovi se vystřídali Antonín Molčík a Jiří Bruder. (16.02.2006)

Na můj vkus to bylo moc dlouhý, chvílema nudný a trochu překombinovaný. První půlku jsem se filmem vyloženě prokousával. Pak se to postupně začalo trochu vysvětlovat a druhá polovina mi přišla poměrně dobrá, ale zase né tolik, aby mi to vynahradilo nudnou první polovinu. Přestože mam Belmonda i režiséra Verneuila docela rád, tak tohle mě zrovna moc neohromilo. 60% (24.07.2012)

Francois Leclerq se po sedmi letech neoprávněně strávených v base vrací na místo činu a ihned, bez přehnaných díků, odmítá za svůj pobyt finanční kompenzaci, do které je zahrnuta inflace i kolísavost indexu na burze. Za to myšlenky na pomstu jeho hlavu evidentně neopouštějí a proto začíná pátrat po identitě dobrodince, který mu umožnil dlouholeté sprchování v pánském kolektivu. Struktura vyprávění je poněkud rozvětvenější, děj skáče v čase a fórek vysvětlující, že ve vzpomínkách máme vždy současnou podobu, to divákovi také příliš neusnadňuje. Pro mne je velkým plusem, že mstitel nemá odhodlaně zarputilý výraz ublížence, ale i v dramatičtějších chvílích ho zdobí takřka rozpustilý úsměv made in Belmondo. (16.03.2010)

Snad jedině hudba... a jinak neskutečná nuda. Detektivní zápletkou okořeněný příběh vzpomínek. V nostalgickém duchu se tu proplétá minulost i přítomnost, vzpomínky na dětství jsou podbarveny sociálním podtextem. Rozdělení na bohaté, mocné a ty druhé jsou snad jediným motivem jednání hlavního hrdiny. Belmondo je kouzelně drzý, šarmantní, zkrátka jako vždy. Ale ta neskutečná rádoby moudra, která mu scénář vkládá do úst... hrůza! Takže... Snad jedině ta hudba. (06.09.2011)