Manželé z roku II

Romantická komédia s presne vybranými predstaviteľmi manželského páru. Rozpohybované s veľa (až priveľa) naháňačkami a súbojmi, ako takmer všetky belmondovky 70. rokov. Tentoraz sa ku kinetickej, svižnej komédii pridružili aj historicky hodnoverné ukotvenie deja a utiahnutie si zo všetkých hnutí, ktoré to programovo myslia príliš vážne. (26.01.2005)

Další nezpochybnitelná klasika s fantastickým Bebelem, která se tentokrát odehrává v období francouzské revoluce. Perfektně fungující atraktivní příběh je natočen ve svižném tempu, odlehčeně a s nadhledem. Má velkolepou výpravu, solidní akci, slovní i situační humor. Unikátní chemie probíhá mezi charismatickým Jeanem-Paulem Belmondem a pihovatou Marlene Jobert, jako věčně se hádajícím, rozvádějícím se a za chvíli zase usmiřujícím se párem. Bebel se tady při natáčení seznámil s půvabnou italkou Laurou Antonelli, s kterou potom několik let tvořil pár. Výborný je též původní dabing s Václavem Postráneckým (velmi dobrá volba) a Libuší Švormovou (připomínala Angeliku). Nechápu proč čt udělala nový dabing, sice s Krampolem, ale i tak stojí za prd! "No jo, zas plave za ní! To trvá už dvacet let!" (08.01.2024)

Mám slabost pro staré filmy i pro Belmonda, a pro Jobertku jasně, že taky. Když jsem to viděl kdysi dávno, což mi bylo asi deset, byl jsem nadšenej. Bohužel s odstupem několika desetiletí je tohle typickej příklad bijáku, co v souboji s časem absolutně neobstojí. Hrozná slátanina! Na rozdíl od všech dodnes nepřekonaných Wilderových, Pollackových nebo třeba Allenových komedií z podobného období, jsou ty tehdejší francouzské a italské "šlágry" v dnešním světle povětšinou vyčpělou nudou a nechápu, čemu jsme se to tenkrát smáli. Ač to tedy říkám hróóózně nerad:( (02.04.2021)

Případy, v nichž se štastně spojí dynamičnost námětu, scénáře, režie i hereckých protagonistů, jsou vzácné. Podaří-li se to všechno promítnout do komediálního tvaru, do šťávy vtipných dialogů, překvapivých gagů, bláznivého děje i skvělých scénáristických nápadů, máme co do činění s pozoruhodným, mimořádným dílem. Fiktivní příběh Nicolase Philiberta, nedobrovolného exulanta s horkou krví, rychlou rukou a nevůlí uhýbat před brokátem, vybraným suknem a hedvábím soudobých copařů s pomyslnou modrou krví (byla doba paruk), který se vrací doprostřed revoluční smrště počínající diktatury jakobínů, je typický; na jeho místo bychom mohli plným právem dosadit např. Murata, Neye, Bernadotta nebo Foucheho; dynamika modelové křivky vichřičného života by se rozhodně nezpomalila. Spíš naopak. Jakoby mimochodem tu jsme konfrontováni s odvrácenými tvářemi obou bojujících stran; té royalistické i té republikové. Mlsných obhájců republiky, jimž "mrzký kov" už není tak cizí, ale doposud nestačili zbohatnout, i šlechticů, kteří víc než o bourbonských králích sní o obnovených vlastních majetcích. Scéna s biskupským prstenem - i první, která stojí život Philibertova girondistického spoluutečence, i druhá, v níž ji církev marně vymáhá po dočasném zaslíbeném Philibertovy choti, mluví za mnohé právě tak jako loď přeplněná americkým obilím při příjezdu a naopak po praksnutí nacpaná francouzským vínem, když se chystá k návratu přes Atlantický oceán. Je těžké říci, kdo z protagonistů je lepší, zda to více platí o Belmondově skvělé kreaci nebo spíše pro neméně divokou tehdy mladičkou Jobertovou. Svůj svébytný rozměr si zachovala hlavní kráska filmu Laura Antonelli, představitelka markýzy, sestra, jíž k bratrovi poutá nenaplněná incestní láska. Snad ještě šťavnatější je rozvodová scéna, do níž tak podstatně zasáhne vnitrorepublikánské vzbouření nejspíš v Nantes. Napoleonský epilog v žádném případě není zbržděním, ale naopak skutečným vystupňovaným finále tohoto zběsilého, více než půldruhahodinového sprintu dobou, která pro nás dodnes neztratila svůj jedinečný kolorit. Historie - i ta filmová - dokáže být zkrátka i vědeckou, i nevázaně rozvernou. Jak by ne, vždyť se vede ruku v ruce s pomyslným chorovodem opravdu velkých jmen. Včera, dnes i zítra. (20.09.2008)

Napoleon řekl, že každý voják má v torně skrytou maršálskou hůl. I když se Manželé z roku II zdají dějově dost přitažené za vlasy, s nadsázkou a humorem dokonale ukazují, jak potřeštěná doba to po Velké francouzské revoluci byla. Režisér Rappeneau ostatně na nápad přišel, když se mu dostala do ruky kniha o uzákonění možnosti rozvodů po revoluci. Belmondo standardní, bavila mě i aristokraticky chladná dvojka markýze a jeho sestry (Laura Antonelli, Sami Frey). Stále svěží podívaná. (08.07.2012)